Vypráví mi kamarád, jaký měl včera komplikovaný den. Dokončování důležité práce, doprovod a vyzvedávání dvou dětí, s jedním z nich prohlídka u lékaře a vracení čističe na koberce na opačné straně města.
„No, to nejdůležitější do práce jsem ještě zvládl dodělat v noci, ráno jsem dojel na 2 hodiny do kanceláře a pak jsem si raději vzal půl dne volno. Když jsem si ten den promítl, tak i když mám flexi pracovní dobu a můžu pracovat z domu, prostě to hodinově nevycházelo… No a představ si, dneska jsem to vykládal jednomu kolegovi z práce a ten se na mě nechápavě podíval a řekl“:
„Vždyť ty můžeš pracovat z domu, tak proč sis na počítači jednoduše nehodil „Nerušit“ a všechno sis normálně nezařídil?“
„Protože to by mi moje svědomí nedovolilo.“
„Aha, ty máš teda ale divný svědomí!“
Zcela nestoicky cítím, jak mi vyjádření jeho kolegy hýblo žlučí: „Ty a cos mu na odpověděl?“
„No přiznám se, že jsem se neudržel a trochu si do něj rýpl. On si totiž pokaždé stěžuje, že by si zasloužil dostávat větší plat a mě už to nebaví poslouchat, když vidím, jak pracuje. Tak jsem mu řekl, že tohle moje divný svědomí má možná něco společného i s tím, jakou částku vídám na výplatní pásce.“
Ani nevím, kolikrát za život jsem slyšela něco ve smyslu:
„Na svět, kde se točí velký peníze máš málo ostrý lokty.“
„Pro dnešní svět jsi až moc poctivá, nejlíp se mají ti, kteří se před ničím nezastaví.“
„To je na každým si vybrat, jestli chce svoje morální hodnoty nebo peníze.“
Muset si vybrat… Kdo to rozhodl, že je třeba si vybrat? No kdo… sami lidi přeci. Stejně tak jako to mohou lidi zase změnit. Vytvářet místa, kde mít svědomí se i vyplácí. Jednoduše tak, jak se to rozhodl udělat šéf mého kamaráda.
Markéta Viehmannová
