Nejsem typ, který by se na každé požádání rozdal, nicméně občas se mi stane, že jsem v rozpoložení, že někoho podaruji jen tak. V tu chvíli neřeším, jestli ta více či méně uvěřitelná historka je pravda nebo lež a ani nečekám, že by obdarovaný měl něco slibovat na oplátku.
Takto jsem jednou podarovala pána na ulici a chtěla jsem odejít. A on říká: „Počkejte, já se za 10 minut vrátím a oplatím Vám…“ Dávám mu možnost, nic mi neslibovat: „Opravdu mi nemusíte nic vracet, co jsem Vám dala si nechte a mějte se hezky.“ Trvá na tom, slíbím tedy, že počkám. Po deseti minutách nikdo. Nepřekvapuje mě to, vlastně vůbec, ale jsem zarmoucená. Ne snad nad ztrátou peněz nebo ze lži, proč je potřeboval, ale zarmoucená z nedodrženého slibu, který nemusel být dán.
Člověk by si mohl říct: „Inu, lidé z ulice, tam člověk nemůže nic čekat…“ Ale co když Vám napíše člověk, majitel firmy: „Vše jsem zvážil, chci s Vámi jít do spolupráce a posílám Vám mnou podepsanou smlouvu.“ … a za týden další zpráva: „Rozmyslel jsem si to, ze smlouvy odstupuji.“
A tak si přemýšlím…téměř všichni máme problém se svou sebehodnotou, Ti, kteří na to vůbec nevypadají i Ti, u kterých je to viditelnější. Zdravá sebehodnota je pocit, kdy si mohu vážit sám sebe, stojím si za každým svým činem a slovem, protože to má svoji váhu.
A když tyto pocity ze sebe chybí? Odkud začít stavět? Určitě bychom zjistili, že jeden důležitý základní stavební kámen nám chybí, pokud ani svému vlastnímu slovu/slibu nedáváme žádnou váhu. Pak je těžké si vážit i té osoby, která jej vyřkla.
Markéta Viehmannová
