…mi řekla žena u kávy v jedné neskutečné útulné kavárně.
Žije s partnerem už přes dvacet let, děti ve věku adolescence, oni dva žijí vedle sebe. Už dlouho. Tráví spolu čas…jako dvě kuličky vedle sebe, kdy se každá koulí sem a tam, ale už se nepřibližují, to společné tam už není. Přes deset let.
„Jak to myslíš?“ ptám se.
„Někdy je to hodně zlé, on je na mě zlý, to znamená, že jsem i já. Vždyť se to často říká, že si vybíráš partnera, který je Tvým zrcadlem…“
„No to se opravdu říká. Záleží, zda jsi ve své ryzí podstatě zrcadlena Ty, nebo zda on zrcadlí to, co si o sobě Ty sama myslíš.“
Chvíli koukala, zaraženě. „Je fakt, že si myslím, že si nic nezasloužím, že si moc nevěřím, že dokážu uživit sebe sama s dětmi. Když se děje něco hezkého, přemýšlím, zda je to fakt možné.“
„Aha. A co on Ti říká, když se rozhorlí?“
„No, to samé…“
Musela jsem za chvíli jet, ale ještě mě vzala za ruku a říká: „Chtěla bych si vážit sebe samé a …svých práv.“
Člověk s takovým přáním už jen tím je hoden veškeré úcty…
Irena Vrbová
