Letos jsem na dovolené přišla naráz o všechny peníze a byla na jeden den bez prostředků. Seděla jsem na lavičce náměstíčka jedné přímořské vesnice a čekala až se budu moci ubytovat a zařídit si výběr. Pozorovala jsem místního pána, který sám natíral stoly a židle ve své nově vznikající restauraci. A já… měla strašnou chuť na kávu. „Půjdu za ním, pomohu mu natírat a poprosím ho, aby mi jednu uvařil.“ Jednoduchá myšlenka, která mi plula hlavou alespoň 30 min. Půl hodiny dodávání si odvahy a myšlenek, které mi ji braly. Nakonec jsem se zvedla…a vlastně zklamaná, že jsem odvahu nesebrala jsem se šla raději projít. Když jsem procházela kolem pána, zamával mi s úsměvem. Druhý den, když už jsem měla vše potřebné zařízené, ke mně dokonce přišel, ptal se, zda se mám dobře a je vše v pořádku, poté už mi mával pokaždé a při odjezdu se přišel rozloučit. Jedno z nejmilejších setkání celé mé dovolené. Moje intuice byla správná, kávu by mi určitě uvařil, ale strachy mi nedovolily udělat první krok, naštěstí jej udělal on.
A možná není třeba jezdit daleko, třeba jen z práce… tak jako jsme jely před pár dny s kamarádkou domů autem. Po chodníku na autobus šla paní, u které si skoro denně kupujeme snídani. Kamarádka mi říká: „Zastav, svezeme ji“. A já si v duchu říkám: „A nebude to hloupé? Vždyť nevíme, kam jede…“. Ale brzdím, paní s nadšením přijímá a za jízdy si povídáme. Moc milé setkání. Druhý den v obchodě paní s úsměvem na tváři ukazuje na mou kamarádku a říká kolegyni: „Tak tady paní mi včera normálně zastavila a svezla mě, to koukáš viď?“ 😊
Je tolik milých setkání, které necháme bez povšimnutí projít nebo si je vymluvíme.
A je tolik milých setkání, které na nás pořád každý den čekají. 😊
Markéta Viehmannová
