Řekl jsem své ženě o nevěře a šíleně se mi ulevilo… A co ona na to? … Nemůže se s tím vyrovnat a trápí se…
Volala mi kamarádka, že její syn je na drogách. Spím teď u ní skoro denně. V práci už skoro nevidím únavou, ale nemohu ji v tom nechat.
Nemohu dát mámu do domova důchodců, neunesla bych to. Ale nezvládám děti a manžel mě vidí jen spát…
Nemohu ji opustit, neuživila by se beze mě. Ale ten vztah je prázdný.
Hranice zodpovědnosti ve vztazích. Lítost, vztek, touha pomoci, nemohoucnost věci udělat jinak, výčitky….
Možná se to jeví někomu jednoduše, stačí vzít kus papíru a rozkreslit hřiště, jenže co na to náš vnitřní svět?
Anebo? Můžeme druhým pomáhat do té míry, dokud to nezačne ničit nás. A? Můžeme žádat druhé o pomoc, dokud to je nezačne ničit.
A tak…
Byl jsem nevěrný a vím proč. Vadí mi to a snažím se, abych si dokázal odpustit. Sám sobě.
Syn kamarádky je na drogách. Já vím, že její vnitřní síla je připravená na takovou zkoušku.
Dala jsem loni mámu do domova důchodců, chodím za ní obden na dvě hodiny a je to moc fajn. Dvě hodiny radosti. Má 24hodinovou skvělou péči, kterou já bych nikdy takhle dobře nezvládla.
Odešel jsem od své ženy. Vyrazila mi dech, našla si práci a vypadá teď o 15 let mladší…
Irena Vrbová
