Rachotící vrtačka, hučící vysavač…jiskra, ticho, tma. Vytřeštěnýma očima koukám na kamaráda, který mi přijel pomoci přivrtat garnyže.
Chytli jsme kabel, na první dobrou. Pro někoho nic hrozného, pro mě šok. Elektřiny se bojím. Jediná věta, kterou v příští hodině řeknu je: „Umíš to spravit?“ A po jeho kývnutí už se nechávám vést… do obchodu, mezi regály i jeho klidným výkladem o tom, co budeme potřebovat a co bude potřeba udělat. Vše mi ukazuje a vysvětluje, nevím sice proč, ale poslouchám.
„Vezmeš nožík, tady ten kabel oholíš až sem a tyhle tři jen trochu, vše je vypnuté a bezpečné, podívej“, sahá demonstrativně na dráty. Než stihnu cokoli říct, odchází pro něco do sklepa.
A asi bych ani nic neřekla, jistota, se kterou jsem dostala instrukce mi rovnou rozpohybovala ruce. Když se vrátí s lahví vína ptám se už jen: „Co teď, tady je to hotové.“ Dostanu pochvalu a další instrukce.
V jednu chvíli se ohlédnu, vidím, jak můj kamarád pije víno a kouká se na mě. A teprve teď mě napadne: „Tyjo, kdyby tady byl někdo jiný, tak to celé zařídí, to je tak líný nebo co se to tady děje?“ V tu samou chvíli mi ale dochází, že už jsem úplně klidná a překvapeně zjišťuji, že mě to začalo bavit.
„Tak hotovo, co teď?“ Odchází k pojistkám, cvak a vše funguje.
„No, teď už si pojď dát víno, právě sis sama spravila elektřinu, jsi skvělá!“
Celou mnou proleje vlna radosti a neskutečné hrdosti sama na sebe a pak i sklenička vína na oslavu 😊 Mám mnoho kamarádů, kteří mi umí pomoci. Vždy cítím obrovskou vděčnost, že je mám. Tohle je ale poprvé, kdy jsem dostala pomoc, která mi doplnila pohár sebevědomí. A to je za mě absolutní esence šéfovské trenérské role.
Markéta Viehmannová
