Když jsem zakládala svoji první firmu na sebevzdělávání, tak mi jeden pán povídal:
„A co budete dělat, až všechny proškolíte? Není to byznys jen na chvíli?“
Nevěděla jsem tehdy proč, ale podprahově jsem cítila, že říká blbost.
Rozumově, z hlediska logiky, měl asi pravdu.
Emočně z hlediska zdánlivé nelogiky, nicméně hluboké logiky, to byla opravdu blbost.
Znám ji roky, je to má hluboká kamarádka. Úspěšná, silná, mnozí ji berou, že zvládne všechno. Měla dle nich štěstí při narození, život ji nadělil, že to má lehčí.
Chodí ke mně do bytu sedávat s tímto obrázkem. Někdy na něj kouká i dlouhé desítky minut. A málokdy se stane, že by netekly slzy. ŽAL, hluboký žal, ztělesňuje tento obraz. Někdo jí ho dal. Někdo, kdo odjížděl na daleké cesty a na dotaz – co chceš dovézt, odpověděla – dovez mi mě.
Asi netušila, že se to stane, aniž to věděl ten, kdo ten obraz koupil.
Můžeme si nakrásno myslet, že už jsme absolvovali všechna školení, přečetli všechny knihy, málokterý citát neumíme vysvětlit….ale stejně pak přijde chvilka, když pocítíme stud…nebo pláč…nebo úzkost…nebo strach…nebo ….nebo cokoli, co nám neudělá dobře. A pak se tomu raději vyhýbáme.
Ona se nevyhýbá. Chodí „to“, tu 13. komnatu, otevírat ke mně. A možná proto měla štěstí? Protože má na to odvahu?
Odklopit to víko, pod kterým to až „smrdí“ nánosem bahna emocí. Tam, kde možná cítí, že není člověk, že je špína, která nestojí za povšimnutí.
„Víš, je to vana dávných emocí…a tady u tebe tu vanu pomalu odpouštím….pomalu…postupně…aby v mém srdci nevznikla povodeň, kterou nezvládnu….“
Vždy, když odchází, tak mi přijde že je krásnější. Asi proto, že se dotkla sebe, dala lásku sobě a její zranitelnost pohladila moji duši. Přijď zase, léčíš i mě, moje milá kamarádko.
Irena Vrbová
