Search

Hledání učitele

Přišla jsem poprvé. Bez cíle, bez touhy, jen si zacvičit. Hodina skončila, byla jsem zpocená až za ušima, a to se nepotím ani ve vedrech v létě.

Celou hodinu mě sledovala ve velkých zrcadlech na stěně.  A pak….

„Chceš ke mně chodit?“

Její taxa na hodinu byla vysoká. Je to moc peněz, je to blbost, vždyť už mám nějaký věk. Jenže tam někde uvnitř mi něco nedalo spát. Něco se chtělo vrátit a cvičit.

A tak to začalo.

Nevím, zda jsem to milovala nebo nenáviděla. Chvilky, kdy jsem málem vyplivla duši a už nemohla, ona zařvala: „Vydrž, vydrž to…“

„Ty voleeeee, to je masakr….,“ vypadlo ze mě, když jsem to docvičila.

„Super,“ řekla tónem Alexandra Velikého, který dobýval celý svět. Ona dobývala jen mě, moji duši zakrytou zčásti temnou plachetkou.

A pak jen dodala: „Od tohoto tu jsme, že? Neodpočívej, jdeme dál…“

Byla a je na mě tvrdá….přísná…a přesto se s ní cítím v nejhlubším bezpečí mého bytí.

Neměla jsem na škole nikdy takového učitele. Šéfa už vůbec ne. Rodiče při vší úctě k mým i ke všem ostatním tohle svému dítěti nedají nikdy. A není to ani jejich účel, i když se o to mnozí snaží. Kdo ví, zda pro ty děti nebo pro sebe.

Musela přijít zvenku, náhodně….a tak jsem otevřela moji nejtemnější 13. komnatu, kterou jsem se rozhodla, že v tomto životě už otevírat nebudu.

Rozhodla ji otevřít ona nebo já? Nevím.  Ale nikdy jsem neviděla člověka „vstupovat“ do místnosti s takovou pokorou, něhou a respektem, jako když ona vstoupila do mé 13. komnaty.

Už v ní jsme 4 měsíce  a zatím promluvila jen jednou na deset minut.

A já? Já se té komnaty přestala bát…jen tu stále je a bude. A už vím, co v ní je. Dvě židličky, DVĚ…

A něco krásného je cítit ve vzduchu, vzniká něco nového….asi v tomto životě budu ještě tančit 🙂

Irena Vrbová

Sdílejte

Další příspěvky

Já ale chci být naštvaný

Jiskřivé listopadové ráno, chladný vzduch a jasné slunce nízko nad obzorem… V tom všem dvě kamarádky se psem na procházce se

Osobnostní rozvoj v praxi

„Ahoj, tak co zakázky, co lidi potřebujou nutně do konce roku, jsi spocená až na kotnících?“ …utahuju si z kamarádky restaurátorky

Kde bydlíme?

Každý objekt má emoci. Baví mě návštěvy starých charismatických staveb, baví mě i návštěvy zcela opuštěných míst….tak nějak tam v té