Každý objekt má emoci. Baví mě návštěvy starých charismatických staveb, baví mě i návštěvy zcela opuštěných míst….tak nějak tam v té tichosti ruin člověk pocítí, kdo tam žil, co dělal, co cítil. Kdo tam vlastně bydlel.
Minulý týden jsem navštívila kamarádku, postavili s manželem dům před pár lety.
Vejdu do malé předsíňky a zuju boty. Následuje kuchyň spojená s obývákem. Cítím, že zde bydlí televize. Druhá část obýváku je plná fotografií manžela. Na každé fotce s někým..se lvem…s velikým krabem…s diplomem manažerského kurzu….zde bydlí….jeho druhé já?
Jdeme nahoru. První pokoj je velmi uklizený, ale bydlí v něm prázdnota….? Aha, pokoj dcery, která žije v Hamburku už tři roky.
Další pokoj ložnice plná činek. Tělocvična toho druhého „já“ zezdola….?
Procházím a cítím větší prázdnotu než v budově bývalé textilní továrny z Náchoda, kde jsem byla před měsícem.
Jsme zpět v předsíňce.
„Hele, kde vlastně bydlíš?“
Kouká na mě…
Neodpovídá. Ale znám ji dlouhá léta…myslím, že ví, kde bydlí. Jen asi dnes není připravena mi to říct.
A já? Pro mě je důležité, že to ví ona. Pak to nemusím vědět já. Domov se pozná….prostým pocitem…
Irena Vrbová
