Možná by mi to mohlo být jedno – téma výchovy dětí, jejich vzdělávání a vůbec, co jim jako dospělí předáváme do života. Možná by mi to mohlo být jedno, sama děti nemám. Na druhou stranu žiju ve světě plném bývalých dětí, které někdo nějak vychovával, které někdo ve školách roky učil o životě a předával jim, jak to vše, co v životě přijde, zvládat.

A když se rozhlédnu kolem sebe, často si říkám: „Sakra, jak je to možné?“ Jak je možné, že jsme chodili třeba 20 let do školy, učili se vše, co máme v budoucnu potřebovat a nakonec umíme „prd“. Neumíme si pomoct, když s námi mlátí vlny emocí. V lepším případě nás zaskočí (v horším rovnou hodí vzteku), když někdo, byť cizí, má jiný názor než my. Když je to někdo blízký, jsme v koncích. Často nepoznáme, že nás někdo manipuluje, skrze naše vlastní slabiny, protože o těch vlastních slabinách vlastně ani nevíme. A v některých obdobích života si říkáme, kde vůbec hledat důvody se smát…

A tak jsem na návštěvě u kamarádky, která má čtyřměsíční miminko. Chystáme se spolu na oběd a malá na posteli na zádech čeká, až se dochystáme. Procházím kolem ní a ona vydá zvuk, který mě rozesměje. Připomíná mi ty malé dinosaury z Jurského parku, co útočí ve skupině, a v kombinaci s pohledem na malou holčičku v růžovém medvídkovském oblečku mi to přijde vtipné.

Skloním se nad ní a směju se. Ona zvuk zopakuje a já se směju víc. Ona se usměje a udělá zvuk schválně znovu, mě to rozchcechtá a ona se chechtá, protože mě rozesmála. Příštích 15 minut střídá ten zvuk a chechtání. Účelně mě rozesmává, jsem si tím jistá. Stejně jako máma s tátou, kteří se k nám přidali. Smějeme se všichni, mě bolí břicho, mamce od smíchu už tečou slzy, taťku bolí čelist a je na něm vidět, že vůbec netušil, že ten jeho malý uzlík umí tohle dělat řízeně, jen aby viděl, jak se smějeme.

A tak trochu přehodnocuji moje předchozí myšlenky. Vypadá to, že to minimálně v začátku života víme. Známe důvody, proč se smát a nemusíme je složitě hledat. Stejně tak, jako je nám celkem jedno, kdo má jaký názor, dokud jsme schopní se navzájem rozesmát.

 

 

Markéta Viehmannová