Jak často slýchávám, že manželství znamená spoustu společného času, často až 24 hodin denně.

Já to mám naopak, žijeme spolu 21 let, ale doopravdy se vidíme 3 dny v týdnu. První otázka, když se to někdo dozví, je: A není to divný?

Hmm…je nebo není?

Sedí proti mně můj klient, má velmi úspěšnou firmu. Krásné dvě děti. Jeho žena u něj pracuje. Asi v době, kdy jsou děti malé, je to super řešení, manžel jako šéf jí vychází vstříc, co se týče volna skrze děti. Vidím ji po třech letech, jako by v ní zvadla květina, která se jmenuje ženské charisma.

„Vysvětlete jí to! Vysvětlete jí, že má všechno, dovolené v zámoří, kdykoli chce, platím jí všechna školení, co si vybere o sluníčkaření, a hlavně, vždyť takhle je to nejlepší, kdo by vozil děti?“

Ona sedí, mlčí. Očividně praní špinavého prádla v této chvíli ….. není úplně to nejlepší.

Najednou zvedne oči: „Vím, mám všechno, ale…“, a zase mlčí.

„A jaké máte pocity ze svého manželství?“ , ptám se obou.

Pán se podívá zaskočeně: „Jaké pocity? Proč pocity?“ Ona kouká, asi sbírá odvahu: „Chybí mi láska a seberealizace v práci.“

Jsou spolu 24 hodin denně, 365 dnů v roce.

Po sekání s nimi se procházím Prahou, jdu kolem Národního divadla, kde je na ohromném plakátu moje kamarádka tanečnice. Žije s umělcem. A najednou si vzpomínám, jak mi jednou řekla:

„Když žijí spolu dva umělci, tedy lidé, co oba jdou za seberealizací v práci, nemají to příliš lehké. Musí si umět ustupovat z cesty téměř každodenně a pokud to dělají na sílu, jejich vztah zvadne brzy. Pokud to umí, jsou to opravdu i umělci na to, jak žít dlouhodobou lásku.“

Je krásné, když to, co dělám já pro klienty, dělají i oni pro mě. To odpoledne mi celé mnohé dalo…i o mně😊

 

 

Irena Vrbová