Zajímalo by mě, kdy se to stane. Jestli je to nějaký konkrétní okamžik nebo to přichází plíživě. Kdy dojde k té změně, že z bezmezné víry v to, že dokážeme cokoli na světě, začneme mít strach a pochybovat o tom, že se nám to, do čeho se pouštíme podaří. Myslím, že žádná tříletá holčička moc nepřemýšlí nad tím, jestli svoji oblíbenou panenku dost dobře vozí v kočárku a jak pozoruji svoji neteř, tak asi moc neřeší, jestli náhodou nemá „móóóc velkej zadek“. Nejspíš ani chlapečci nedumají nad tím, jestli ten hrad z písku bude úplně dokonalý a do balónu kopnou perfektně. Všechno, co dělají, tak dělají s obrovskou chutí, zápalem a radostí. Soustředí se hlavně na to, co se jim povedlo, co jim udělalo radost a další pozitivní zážitky.
A za pár let to podle každodenního zpravodajství vypadá, že se u nás ale ani ve světě nic pozitivního neděje. Všude se množí zprávy o tom, jak je svět zlý, lidé zkorumpovaní, závistiví a nebezpeční. Co se kde stalo špatného. Pokud budeme den, co den obklopeni jen těmito negativními zprávami, bylo by s podivem, kdybychom jim časem nepodlehli a nepřijali za vlastní. Prostě si na to zvykneme a přijmeme tento styl uvažování.
Ale stejně tak si můžeme začít víc všímat těch dobrých věcí. Toho pěkného a pozitivního, co se kolem nás děje, projevy podpory, lásky, lidskosti a sounáležitosti. Je jich úplně stejně jako těch negativních. A mají mnohem větší dopad.
Zkusme stejně jako každý den zvažujeme, co si dáme k obědu a čím si naplníme žaludek zvažovat i to, čím si plníme naši hlavu a myšlenky. Možná nám pak nebude tak těžko :o)
Šárka Sonnková
