Před pár dny jsem byla na návštěvě u kamarádky, která má už roky dvě kočky, a před nedávnem k nim přibyla třetí. Nejstarší z nich, ne že by byla prvoplánový mazlík, ale od páníčků si náklonnost užívala a nechala se hladit i od návštěv.
Po příchodu jsme ji potkaly, a já se jí jala pozdravit pohlazením…hned při dotyku na mě začala syčet. „Co jí je?“ „Ale, je naštvaná, že je tu to kotě, a že dáváme pozornost i jemu.“ S tímto vědomím mi jí bylo trochu líto a tak, když jsme ji o chvíli později našly odpočívat na stole, chtěla jsem jí pohladit znovu, aby si nepřišla odstrčená…se stejným syčivým výsledkem. Ujala se toho i panička, na tu sice nesykla, ale po prvním pohlazení se otočila zády k nám a začala, místo mazlení, otlapkávat svůj vlastní stín na zdi…
Upřímně, asi vám nemusím říkat, jak to působilo komicky…tedy trochu tragikomicky, a hlavně to vůbec nedávalo smysl. Kamarádka to shrnula slovy: „Ona se prostě rozhodla, že bude naštvaná.“
Mě v tu chvíli napadlo, že z mého „člověčího nadhledu“ je nad slunce jasné, že takhle opravdu nedosáhne toho, po čem touží…chudák kočka, že to nevidí. Ale vlastně, oni se takhle chovají i lidé…jen u nich to není možná až tak očividné. Vše je zabaleno do spousty slov, myšlenek, jemných nuancí v chování, pocitů projevovaných i neprojevovaných, vše je více zamotané. Ale v konečném důsledku jde o to samé.
Nedáváme občas přednost tomu, že chceme být naštvaní a chceme být ukřivdění, i když nám někdo nabízí smírčí pohlazení?
Markéta Viehmannová
