Sedíme s kamarádkou v klidu v sobotu odpoledne na zahrádce a dáváme si pivko. Začne jí zvonit telefon a ona se skoro s panikou v očích dívá na neznámé číslo volajícího. A viditelně svádí vnitřní boj s tím, jestli má hovor vzít nebo ne. Když telefon dozvonil, skoro provinile říká: „Já tak strašně nerada telefonuji, a když to je cizí člověk, tak je to ještě horší. A tady ani nevím, kdo to byl.“
To mě překvapilo, protože rozhodně není žádné ořezávátko a v kontaktu s lidmi je každodenně. Mně totiž ve stejnou dobu jede v hlavě myšlenka: „Jééééé super, někdo volá. 😊 Kdo to může být a co potřebuje?“ A protože je moje práce často komunikovat po telefonu s neznámými lidmi, tak mě vlastně zajímají i ty hovory, které ostatní nemají rádi a často je ukončují. Zajímá mě, jak ten dotyčný hovor povede, jestli ho to baví a jestli mě dokáže zaujmout nebo dokonce nadchnout nebo minimálně neotrávit.
To, že jsme každý uplácaný ve svých darech úplně jinak nám dává nádherné možnosti doplňovat se, učit a inspirovat navzájem. To je na tom to skvělé. Ta složitější část je v tom, že sami o svých darech často vůbec nevíme a neděláme proto práci, pro kterou jsme stvořeni. A v tom může být obrovská role šéfa, který s tím může svým lidem pomoct. V ostatních oblastech musíme už hledat sami. A když se to podaří, stojí to za to. Je úžasné pozorovat lidi, kteří mají pro svou práci a život tu opravdovou vášeň.
Šárka Sonnková
