„Mami, proč jste se s tátou nikdy nerozvedli? Vždyť nejste vůbec šťastní.“

„Nešlo to, kvůli vám, chtěla jsem, abyste vystudovali, a sama bych to neutáhla.“

„To chápu, ale my jsme už 28 let z domu, proč jste se nerozvedli tedy pak?“

Ticho…hrobové…za chvíli vidím, že už mi ani nemá kdo odpovědět, máma odešla, bez odpovědi.

Manželství může být i vztah, i závazek, každý asi chce něco jiného. Horší je, když někdo touží po vztahu plném lásky, ale nakonec uvízne v závazku, který ho ubíhajícími lety škrtí víc a víc.

Mnoho z nás, kdo tyto řádky čteme, asi v manželství jsme. A život někdy přinese nedorozumění, někdy dokonce hádku. A kam pak vaše myšlenky směřují?

Nemohu odejít, protože bez něj se neuživím….

Nemohu odejít, kde bych bydlela…

Nemohu odejít, ovlivnila bych děti a já bez nich nevydržím…

Nemohu odejít, sice mě to s ní už často nebaví, ale jsem na ni zvyklý….

Nebo?

Co teď vlastně společně žijeme?

Žijeme naše děti?

A až odrostou, co bude? Máme něco dalšího společného kromě nich?

Kde v tom vztahu jsem já? Jen já…co je v tom vztahu moje? Co je manželovo? A co je společného?

Máme šanci budovat a tvořit náš vztah nebo jsme v pasti a nemáme odvahu/nebo možná nevíme, jak z ní ven?

Porozumění vzniká ze společné reality. Co ji tvoří? Děti? Společná práce? Společný koníček? Nebo je jen prosté „nic“?

Irena Vrbová