Na tohle jednoduše není odpověď, protože každý to má jinak. Nedávno jsem četla upoutávku na školení komunikace o tom, jak dosáhnout shody. Obsahově jsem se měla naučit rozeznat, jaký je druhý komunikační typ a jak tedy na něj. Přišla u mě spontánní reakce:
Zvedla jsem hlavu od počítače, posunula si brýle dolů, abych lépe viděla na svého partnera, který seděl na gauči. Žijeme spolu 17 let, názorově jsme hodně odlišní, oba dost vyhraněné osobnosti. Tak jsem si představila, jak na něj…? A přejel mi nejprve po zádech mráz (proč to vůbec dělat?) a pak jsem se usmála a rozhodla se, že náš vztah kazit nebudu.
Je mi líp v tom, jak to je. Přijmout ho celého, jaký je, se vším všudy. Jen ho přijmout…jedno slovo a jak moc s ním lidé někdy bojují. A nepocítí, co vlastně PŘIJETÍ znamená. Co vše ze života zmizí. Jak to dodá životu lehkost. Jak moc jsme naivní, když si myslíme, že fakt je jen jedna cesta pravdy a druhý nechápe…
Já si donedávna myslela, že u některých věcí jedna pravda opravdu je. Třeba, že bílá je bílá a kdo říká, že ne, tak vědomě lže. Už si to nemyslím…
Moje kamarádka má v bříšku dvojčata, tatínek je černý, budou asi kakaová😊 A tak se ptám: „Hele a co vaši a co jeho rodiče? A ona odpovídá:
„Moji rodiče jsou nadšení, že budeme mít černé děti a jeho rodiče řekli, že je první v rodině, kdo bude mít bílé děti.“
Irena Vrbová
