Můj sedmiletý synovec začal hrát loni hokej a letos jeho družstvo začalo celkem pravidelně jezdit už i na zápasy. Trochu jsem to jako teta „flákala“, takže nezbylo než dojet zafandit na jejich úplně poslední utkání sezóny.

První informace přišla od bráchy: „Hele, nečekej žádné zázraky, oni většinou prohrávají a navíc tento zápas ho nasadili jako golmana a to nikdo z nich neumí, tak se ani nepodíváš, jak bruslí…“

To mě je naštěstí úplně jedno, takže jsem se zahajovací sirénou stála na značkách a mávala na synovce do branky. A začalo to. Doslat 1. gól, 2., 3., 4. a někdy u šestého jsem přestala počítat.

Na tribuně se začali ozývat rodiče:

„Tyjo, to je hrozný, jaké má to vybavení, vždyť je mu to malé, padá mu to, to není divu, že mu ten puk prolítává mezi nohama… Mělo by se do klubu koupit něco lepšího!“

„Vidíte ty dva kluky v protějším týmu? Vždy jsou o hlavu větší než všichni ostatní… To vůbec není fér, musí být alespoň o 3 roky starší!“

A já koukám na synovce, je mi ho líto a v hlavě mi jedou myšlenky: „Tyjo, chudák malej, tolik gólů, ten musí být úplně zdrchanej. No, to jsem zvědavá, jak bude probíhat zbytek dne. On bude buď naštvanej nebo smutnej… co já s tím budu dělat a co mu mám říct po zápase, abych to nějak vylepšila…?“

V těchto mých myšlenkách skončila poslední třetina, asi 20:1… nikdo to už moc nepočítal. A najednou k bráně přijíždí jeden spoluhráč a plácá synovce po helmě, za ním další a další až je jich tam asi 12. Plácají ho po helmě, po ramenou, všude, kam kdo dosáhne. Nakonec se tou chvílí tak nechají strhnout, že se po něm dva vrhnou, aby ho objali a pod tím návalem nakonec skončí všech třináct dětí na kopici na ledě a vesele se všichni navzájem poplácávají.

A já? Já jsem najednou bez myšlenky, jen se nemůžu přestat dívat a „přiblble“ se usmívám. Mám radost, kus jí na mě od té hromady přilétl až na tribunu 😊

V šatně ke mně přibíhá a říká: „Teto, viděla jsi, jak jsem chytil tu jednu střelu do lapačky? To bylo hustý! Já bych asi chtěl k narozeninám lapačku…“

A tak se žádná tragédie zbytek dne nekoná, díky Bohu… nebo tedy díky dětem, které často ty zkušenosti z pádů ještě neberou tak tragicky, rozhořčeně nebo ublíženě jako někteří my dospělí…

 

 

Markéta Viehmannová