Nedávno jsem četla kratinký odstavec o odvaze, kde bylo napsané: „Dejte svým vizím a touhám prostor, Vesmír Vám vždy kryje záda…“
Věta, kterou jsem slyšela/viděla už tolikrát. Pod ní byl komentář neznámého čtenáře: „Snad máte pravdu…“
A já si v té chvíli uvědomila: Může se stát zázrak, když nevěřím… nebo víra je základ k tomu, aby se stal zázrak? Vejce nebo slepice? A došlo mi, že zázrak nemůže být tam, kde není víra. Je bláhové, když nevěřící čeká na zázrak.
Ale až loni jsem si to plně uvědomila. Po tom, co se mi zázrak stal. Já dokonce zjistila, že dokud se mi nestal na vlastní kůži, tak jsem o něm hodně četla a myslela si, že i chápu, ale… vlastní zkušenost vždy otevře člověku další hloubku.
Většinou bychom si přáli zázrak v situaci, kdy už z rozumového hlediska nevidíme cestu. Logicky se nemůže stát to, co chceme. A protože nemůže, už jsme vše promysleli, tak uhneme z cesty a uděláme náhradní plán. Každý podnikatel, který podniká vícero let, si sáhl na zázrak. Zažil ten stav, když má pětikorunu na účtu, zítra jsou výplaty a žádné peníze nemají přijít. A každý ví, že se pak stalo něco, co vůbec nikdo netušil, že by se mohlo stát, a situaci to zachránilo. Stalo se to díky touze/víře v srdci. A když ta není, zaměstnance rozpustím, omluvím se jim a možná se nechám znovu zaměstnat. Zázraky neexistují… mohu říci… v této situaci….
Už si nevzpomenu na pohádku, kde princ a princezna stojí na útesu vysoké skály a honí je vojáci nepřátelského státu. Najednou přijde hlas: „Skočte… nebojte se!“
Od hrany útesu je 5 metrů. Princezna se rozběhne a skočí. Bojí se, nadechne se, ale skočí. Princ se rozběhne, skoro nadechne a zůstane stát přesně v místě, kde se útes láme do propasti. Asi tu pohádku znáte, je na Vánoce každý rok 🙂 A kdy se zázrak stane? Až za tou hranou… až po skoku… a pak ještě chvíli trvá, než přijde… jediné, co je jisté – přijde přesně ve chvíli, kdy má.
Irena Vrbová
