Tak jsem si včera vyrazila na Eden Beach. Prostě na pláž. Ne že by se člověku v Praze Eden cítil jako v Thajsku, ale má to své neuvěřitelné kouzlo. Zejména po zanechání hluboké stopy Ewy Farné před dvěma týdny.
Stojím si tak ve frontě na pivko, za mnou žena. Na stojáka ve frontě je pro mě trest, neumím stát😊tak se pořád vrtím.
„Ono vám to vadí? Ale fakt, že jo?“, říká paní za mnou.
Zaostřím na ni a teprve až teď vidím, že kouří. A zírá na mě, připravena cigaretu típnout.
„Ale nééé, já jen blbě koukám…v klidu….“
Zůstává to ve mně, ten zájem o to, jak se cítím.
A dnes ráno se děje opak. Nestíhám. Takže můj pohyb je naopak zrychlený. Ještě vynést odpadky, vybíhám před dům a co čert nechtěl je tam průvod dětí jako na 1.máje na socíku. A dloouuuuhej a zabraňuje cestu k popelnici. Jdu k nim, mám vypočítáno, kde to „přetnu“ a najednou z davu vystupuje pětileté dítě:
„Paní tudy! A uhýbá mi.“ No….a mě to dojalo. Mě to dojalo oboje. Buď jsem divná nebo je stav naší společnosti daleko, ale v daleko horším stavu než jen trochu tušíme.
Irena Vrbová