Tak si tak sedím, čumím😊 to se mi bohužel s věkem stává víc a víc😊
A najednou pípne mobil:
„Hej, v sobotu jsem na tebe myslela…šla jsem kolem Eiffelovky a vzpomněla si na přelom tisíciletí.“
Píše kámoš, holka. Já tak říkám holkám i klukům. Která byla mým guru té doby, procestovaly jsme spolu svět místo studia, zažily za pět let to, co člověka zažívá za dvě desetiletí.
„To byl Silvestr 2000? Neke?!“
„A šly jsme pak 20km nazpátek přes celou Paříž… Ty si to nepamatuješ?“
Aaaaaale někdy potřebuji žďouchnout. Ale pak už se to rozbaluje.
Všechny naše cesty začaly: „Co kdybychom jely…..?“
„Jedu,“ aniž ta první dořekla destiace, druhá se už balila.
I tahle Paříž. Já se stavila na hlavním nádraží Praha, koupila dva lístky na bus a 27.12.1999 jsme vyjely. Pamatuji si, jak jsme přijely ve 4h ráno, lilo, bylo kolem nuly, nevlídno, já si sedla na zem a vytáhla z batohu meruňkovýho pribináčka a odmítla cokoli řešit, dokud ho nesním.
A pak jsme si několikrát daly: Deux cafés au lait 😊protoulaly se Paříží😊na Silvestra zažily davové šílenství😊a 1.1.2000 skončily u hrobu frontmana kapely The Doors.
Jak během chvilky může být zpět to, co člověk dávno zapomněl.
Jenže to nejvíc silné a hluboké se asi zapomenout nedá. Bylo mi líp tehdy nebo teď? Toť otázka😊
Asi dost podobně. Magor na spontánnost jsme stále. Poznávat no vé taky. A tu dámu z tehdy a tehdy, která mě naučila, o čem je opravdová svoboda uvidím v sobotu na vernisáži. A tohle vše mi k životu stačí.
Irena Vrbová