Včera jsem zase volala rychlou. Nevím, jak se mi to děje, ale volám ji tak 3x za rok. Vždy se někde nachomejtnu a konám. Jsem taky „rychlá“ , ale nemám ADHD, jsem normálně dynamickej, akční člověk. Nálepku složité zkratky nepotřebuji.
Jeli dlouho. Paní jsem znala a ztrácela se mi. Po 20min volám znovu a dozvídám se, že všechny sanity Rychnov a Opočno jsou venku a jedou až z Náchoda.
Začínám být na nerva, kamarádka se zhoršuje. Vlítnu do jejího auta, vyrvu deku, pokládám si ji na zem a používám vše, co mi nedávno na večírku řekla kamarádka zdravotní sestra Pavla Fiurášková. Pavli, děkuji, fakt jsi měla moji pozornost!!!
A díky tomu kamarádka začala zase přicházet k sobě.
U nás v městečku je pouť. Těch lidí! Nikdo, ale vůbec nikdo mi nepomohl. Čumilů bylo naopak dost Dokonce paní z vedlejšího domu přišla, asi „od plotny“, se podívat, co se děje, mrkla a zase šla. Kolem prošlo lidí, projelo aut. Seděli jsme na schodech pekárny. Prodavačka přišla, podívala se a šla.
Ani jedno slovo, ani jedna pomocná ruka. Když přijela sanita a zablokovala silnici, musela jsem jít řidičům vysvětlit, že jim sanitka fakt neuhne. Nasraní pánové se tedy otočili a jeli jinudy.
V sanitce proběhlo rychlé vyšetření a odvezli mi ji. Zůstala jsem sama s jejím autem, které vonělo meruňkami a ouzem, dlouho cestovalo po Balkáně. Tak jsem si do něj sedla a najednou jsem v té vůni byla „na cestě“.
„Kam pojedu?“, řekla jsem si. „Ujedu z této země, kde se málokdo usměje, málokdo pomůže…?“ Kde je v zimě zima, v létě léto, ale vše ostatní už funguje tak nějak podivně, netečně.
Pojedu kam? Na Bali? Do Nepálu? Tam jezdí hodně Čechů. Tam si jezdí pro to, co tady není?
A tak jo. Nastartuji a strčím si do pusy první meruňku.
Nakonec jsem pro tu lidskost nejela daleko.
„Irenko, jsi už tady?“, volá mi kamarádka po 2 hodinách v nemocnici. Vem meruňky, jsou tady všichni moc hodní. Chci jim je dát. A byli, dokonce jedna sestřička přišla až k autu. A dala mi úsměv a „ruku“ dne
Tak bych chtěla říct, že skóre se vyrovnalo. Ale neřeknu. Nějak to tak necítím. Ještěže jsem fakt nikdy nepřijala to ADHD, i když se to o mně říká. Některé nálepky mi přijde, že se staly vstupenkami do světa netečnosti, jiného chování a tak nějak. Tam, kde přestává fungovat normální srdce Nicméně to bylo včera a dnes je nový den
Irena Vrbová