Search

Oblíbený obchod?

Nemám ráda nakupování, také něco jako „oblíbený obchod“ je tak pro mě oxymorón. Mám vždy ten jeden, do kterého chodím, ale to z důvodu, že ho znám a tím pádem v něm můžu trávit méně času. Stěhování je tedy nepříjemnost i z tohoto důvodu, člověk se musí zorientovat v novém uspořádání chlebů, koření a „něčeho dobrého na zub“, což zdržuje.

No, co už jdeme na to. Udělám první nákup v novém obchodě a bezemočně čekám u pokladny, když najednou mě vytrhne hlas prodavačky: „Máte kartičku? Půjčila byste ji paní před sebou ať to má levnější?“ Jako probuzená se teprve rozhlédnu kolem sebe, paní v řadě přede mnou se plaše usmívá a paní za kasou mě přitáhne jiskřivýma a zároveň praktickýma očima jako to uměla moje babička. Odcházím s hezkým pocitem, který člověk mívá při setkání s milým cizím člověkem, a taky s otevřenýma očima…poprvé si všimnu, že prosklenou výlohou je vidět zapadající slunce.

Další nákup, paní tu není, ale za pokladnou je mladý kluk. Ani si nevšimnu a najednou vidím, že na páse otevírá plato vajec, které se chystám koupit, a volá na kolegu: „Prosím Tě, paní tu má rozbité vajíčko, doběhni jí pro nové.“ Koukám na něj nevěřícně a tohle místo mě začíná bavit… a zajímat.

Tentokrát opravdu rychlovka, jen chléb. Stojím u kasy a zase jiná paní prodavačka se zapřede do rozhovoru s každým přede mnou. V práci jí to nezdržuje, je rychlá jak v odbavování tak v navazování konverzace. Chvíli to zálibně pozoruji, ale v hlavě si pomyslím: „Tak se mnou to dnes nedáte, paní, to není možné, je to jen chléb…jak zapříst rozhovor na 10 vteřin na jedné položce? Nemožné!“ Namarkuje chléb a když mi ho podává, podívá se na mě s takovým napojením, že se zaseknu ve vyndávání peněženky, a prohlásí: „Ten je výbornej! Až tu budete příště, řeknete mi, jak Vám chutnal.“

Sakra, vypadá to, že mám oblíbený obchod. To je ale družstvo! A asi bych ráda poznala i člověka, který to tam vede. Který dokáže, že z každého, koho jsem tam potkala, mám pocit, že nejsem jen další v řadě, i když se setkáme jen na pár vteřin.

 

 

Markéta Viehmannová

 

 

Sdílejte

Další příspěvky

Moje první práce

Každý z nás si pamatuje svou první práci. Nervozita před prvním setkáním. Pocit jako kdyby nám v břiše dupalo stádo slonů. Snaha

Vdolky a jejich okraje

Moje babička pekla neskutečné koláče. Byl v nich tvaroh a různá ovoce, jednou meruňky, jindy rybíz, jindy borůvky. A nejlepší byly

Slovo chlapa

Nevím, zda se mi to zdá nebo už slovo a podpis nemá takovou váhu jako dřív? Kam se podělo to

Firma roku

Jako sportovec jsem vždy chtěla vyhrát medaili, nakonec mi jich doma ve skříni leží hodně za běh.  Ale upřímně, všechny,