Vyrůstala jsem s rodiči v ohromné prvorepublikové vile. Když jsem byla sama doma, maminka mi kladla na srdce, abych raději neotvírala cizím lidem a už vůbec je nepouštěla dovnitř.

Jenže já se tam sama bála. Tak jsem vždy nechala otevřené vchodové dveře. Nevím proč, strach z toho, že mě někdo ukradne, že mi ublíží, způsobil, že jsem té možnosti dala volný průchod. Tu nelogiku jsem vůbec neviděla. A asi to nebylo ani tím, že jsem byla malá a nezkušená. Spíš jsem jednala pocitově…po vlivem strachu…

Až jednou přišla paní. Já se tak bála, že i když pršelo, byla jsem na zahradě v pláštěnce a čekala, až někdo přijde domů. Bylo mi sedm. Dveře byly tehdy zavřené. A to jen proto, že jsem nebyla uvnitř domu, ale venku a tam jsem se nebála.

Ta paní byla mladá, velmi milá a zeptala se mě, zda ji pustím dovnitř, že si opíše stavy elektroměrů. A já ji pustila, ona si to opsala a šla. Do teď si pamatuji její tvář. Asi proto, že zaťukala na můj strach.

Maminka mě tehdy málem „zabila“. Pustit do domu někoho cizího, vždyť mi to tolikrát říkala. O mých straších nevěděla, neptala se. A já se za ně styděla…? Netuším, je to dávno.

Jen si někdy říkám, jak zajímavá je propojka mého strachu a otevřených dveří do mého života…co pak přichází? To, čeho se bojím nebo to, co si ze srdce přeji?

Možná je strach jen někde, s někým, v nějakém čase.   Možná mu stačí „jen“ zavřít dveře…..

 

 

Irena Vrbová