Moje babička pekla neskutečné koláče. Byl v nich tvaroh a různá ovoce, jednou meruňky, jindy rybíz, jindy borůvky. A nejlepší byly teplé. Jen ten okraj. Každý koláč měl okraj, který chránil koláč před rozpadnutím a my s bráchou je nejedli. Tedy, že on je nejí taky, jsem zjistila, až když plesnivé okraje máma našla v koši na špinavé prádlo 😊
Dlouho jsem hledala motivaci sníst i ten okraj. Až… vedle mě seděla moje velmi blízká kamarádka. Už po několikáté se stalo, že jsem ji řekla něco hezkého o ní.
„Nekecej, ty jsi fakt borec…,“ vzešlo ze mě, když dopovídala situace z práce. A najednou ticho. Kouknu na ni, po tvářích ji tečou slzy jako hrachy. Jen ji chytím za ruku a mlčíme.
Po delší chvíli se podívám a pokynu, zda dnes je ten den, že řekne něco víc. Něco víc, co se nachází uvnitř. Dnes ještě ne, nebo zase ne. Jednoduše ještě není čas.
Ještě nesníme ten okraj koláče. Jen vím, že jednou ho sníme. Protože ty slzy jsou větší a větší. Krásný vnitřek koláče se dere skrze slzy ven.
Já i u těch koláčů zjistila, že s okrajem chutnají daleko víc…
Irena Vrbová
