Každý z nás si pamatuje svou první práci. Nervozita před prvním setkáním. Pocit jako kdyby nám v břiše dupalo stádo slonů. Snaha zanechat dobrý první dojem. Protože dobrý první dojem je klíč, který nám usnadňuje proniknout do srdcí lidí kolem nás. První představy a sny o tom, jak bude naše práce vypadat. Strach z toho, abychom naplnili očekávání našich budoucích kolegů. Strach z neznáma a jak se s tím budeme schopni poprat. Ale i odvaha, kterou nabereme před dveřmi předtím, než poprvé vstoupíme do naší nové práce s úsměvem a odhodláním.
Nervozita nastoupila ve chvíli, kdy jsem zaparkovala a otevřela dveře od auta. V ten moment to člověku sepne: „Je to tady, opravdu se to děje.“. A s každým krokem ta nervozita narůstá. Najednou je to jako kdyby ta cesta, která má jen pár metrů, utíkala strašně pomalu, ale přitom až moc rychle. Chcete mít moment prvního setkání už za sebou, ale na druhou stranu by vám nevadilo, kdybyste ho mohli ještě o chvilku odložit. Mít ještě chvilku na to, si oddychnout a schovat se před tímto momentem. Ale v pozadí, skoro by se dalo říct, že až schovaný někde v růžku, byl ještě jeden pocit. Pocit, kterému jsem nevěnovala skoro žádnou pozornost, jelikož moje mysl byla zastřena změtí jiných pocitů, které se draly na světlo. Byl to pocit naprostého klidu a pohody, jako kdybych už tenkrát věděla, že jdu na místo, kde mi bude dobře. Byl to pocit, který i přes to, že jsem to nevěděla, měl vlastně tu největší sílu ze všech. Díky němu jsem s odhodláním dělala jeden krok za druhým směrem ke vstupním dveřím. A čím blíž jsem byla, tím více nabíral na síle.
A najednou jsem stála před vstupními dveřmi. Stálo mě to jen jeden hluboký nádech a výdech, abych zazvonila na zvonek. Tady zase nastoupila nervozita. Vůbec jsem nevěděla, co mám od tohoto momentu očekávat. Bude to veselé a vřelé uvítání, nebo vběhnu do koloběhu a nikdo mi nebude věnovat ani kousek pozornosti. Na mysli se mi promítaly všechny možné scénáře toho, jak to vlastně bude vypadat. Ale všechny se rozpadly v momentě, kdy se otevřely dveře a přivítal mě vřelý úsměv, který jako kdyby mi říkal, že tady jsem správně. Byl to úsměv plný pozitivních emocí, které se do mě přenesly a začaly mnou proplouvat. Naprosto rozmetal veškeré pochybnosti a strach, který ve mně ještě před chvílí panoval. Z nenadání se za ním objevil druhý úsměv a vzápětí ještě třetí. Každý byl jiný a unikátní, byly plné emocí, které až člověku podlamovaly kolena, ale zpráva, kterou každý z nich vysílal, byla vlastně naprosto stejná. Společně mi dávaly pocit, že tady je to místo, kam patřím a kde chci být. Kde mi bude dobře a budu tu šťastná. Dávaly mi odvahu přejít práh dveří a vejít do mé nové práce s úsměvem a odhodláním. V ten moment jsem to ještě nevěděla, ale každý z těchto úsměvů si vzal kousek mého srdce a daroval ho Portu.
Anna Mecnerová
