Search

Kdo řídí můj život?

Vyrůstala jsem s rodiči v ohromné prvorepublikové vile. Když jsem byla sama doma, maminka mi kladla na srdce, abych raději neotvírala cizím lidem a už vůbec je nepouštěla dovnitř.

Jenže já se tam sama bála. Tak jsem vždy nechala otevřené vchodové dveře. Nevím proč, strach z toho, že mě někdo ukradne, že mi ublíží, způsobil, že jsem té možnosti dala volný průchod. Tu nelogiku jsem vůbec neviděla. A asi to nebylo ani tím, že jsem byla malá a nezkušená. Spíš jsem jednala pocitově…po vlivem strachu…

Až jednou přišla paní. Já se tak bála, že i když pršelo, byla jsem na zahradě v pláštěnce a čekala, až někdo přijde domů. Bylo mi sedm. Dveře byly tehdy zavřené. A to jen proto, že jsem nebyla uvnitř domu, ale venku a tam jsem se nebála.

Ta paní byla mladá, velmi milá a zeptala se mě, zda ji pustím dovnitř, že si opíše stavy elektroměrů. A já ji pustila, ona si to opsala a šla. Do teď si pamatuji její tvář. Asi proto, že zaťukala na můj strach.

Maminka mě tehdy málem „zabila“. Pustit do domu někoho cizího, vždyť mi to tolikrát říkala. O mých straších nevěděla, neptala se. A já se za ně styděla…? Netuším, je to dávno.

Jen si někdy říkám, jak zajímavá je propojka mého strachu a otevřených dveří do mého života…co pak přichází? To, čeho se bojím nebo to, co si ze srdce přeji?

Možná je strach jen někde, s někým, v nějakém čase.   Možná mu stačí „jen“ zavřít dveře…..

 

 

Irena Vrbová

Sdílejte

Další příspěvky

Moje první práce

Každý z nás si pamatuje svou první práci. Nervozita před prvním setkáním. Pocit jako kdyby nám v břiše dupalo stádo slonů. Snaha

Vdolky a jejich okraje

Moje babička pekla neskutečné koláče. Byl v nich tvaroh a různá ovoce, jednou meruňky, jindy rybíz, jindy borůvky. A nejlepší byly

Slovo chlapa

Nevím, zda se mi to zdá nebo už slovo a podpis nemá takovou váhu jako dřív? Kam se podělo to

Firma roku

Jako sportovec jsem vždy chtěla vyhrát medaili, nakonec mi jich doma ve skříni leží hodně za běh.  Ale upřímně, všechny,