Nemám ráda nakupování, také něco jako „oblíbený obchod“ je tak pro mě oxymorón. Mám vždy ten jeden, do kterého chodím, ale to z důvodu, že ho znám a tím pádem v něm můžu trávit méně času. Stěhování je tedy nepříjemnost i z tohoto důvodu, člověk se musí zorientovat v novém uspořádání chlebů, koření a „něčeho dobrého na zub“, což zdržuje.

No, co už jdeme na to. Udělám první nákup v novém obchodě a bezemočně čekám u pokladny, když najednou mě vytrhne hlas prodavačky: „Máte kartičku? Půjčila byste ji paní před sebou ať to má levnější?“ Jako probuzená se teprve rozhlédnu kolem sebe, paní v řadě přede mnou se plaše usmívá a paní za kasou mě přitáhne jiskřivýma a zároveň praktickýma očima jako to uměla moje babička. Odcházím s hezkým pocitem, který člověk mívá při setkání s milým cizím člověkem, a taky s otevřenýma očima…poprvé si všimnu, že prosklenou výlohou je vidět zapadající slunce.

Další nákup, paní tu není, ale za pokladnou je mladý kluk. Ani si nevšimnu a najednou vidím, že na páse otevírá plato vajec, které se chystám koupit, a volá na kolegu: „Prosím Tě, paní tu má rozbité vajíčko, doběhni jí pro nové.“ Koukám na něj nevěřícně a tohle místo mě začíná bavit… a zajímat.

Tentokrát opravdu rychlovka, jen chléb. Stojím u kasy a zase jiná paní prodavačka se zapřede do rozhovoru s každým přede mnou. V práci jí to nezdržuje, je rychlá jak v odbavování tak v navazování konverzace. Chvíli to zálibně pozoruji, ale v hlavě si pomyslím: „Tak se mnou to dnes nedáte, paní, to není možné, je to jen chléb…jak zapříst rozhovor na 10 vteřin na jedné položce? Nemožné!“ Namarkuje chléb a když mi ho podává, podívá se na mě s takovým napojením, že se zaseknu ve vyndávání peněženky, a prohlásí: „Ten je výbornej! Až tu budete příště, řeknete mi, jak Vám chutnal.“

Sakra, vypadá to, že mám oblíbený obchod. To je ale družstvo! A asi bych ráda poznala i člověka, který to tam vede. Který dokáže, že z každého, koho jsem tam potkala, mám pocit, že nejsem jen další v řadě, i když se setkáme jen na pár vteřin.

 

 

Markéta Viehmannová