Letos na jaře (rok 2021) jsme měly vyjet s kamarádkami na dovolenou, a protože Korona ještě řádila, dohodly jsme se, že vyrazíme s baťohy na Moravu. První den cesty byly ještě zavřené hotely i kempy a co čert nechtěl, na noc padla předpověď s teplotou 4 stupně.
Vybaveni vírou, že nás osud nenechá zmrznout jsme dorazily na jedno pěkné místo, s rybníkem, kempem, hospodami…
Sluníčko ještě hřálo, když jsme si plné optimismu stouply pře zavřená vrata kempu. Když jsme nasazovaly zářivé úsměvy, právě kolem procházel pán a než jsme stihly otevřít pusu, zpražil nás větou: „Až od zítřka!“, zamračil se a nechal nás koukat na jeho odcházející záda.
No zářivé úsměvy jaksi samovolně zmizely, nicméně u piva jde každé přemýšlení lépe. Vyrazily jsme tedy na zahrádku hospody s nadějí, že by nás mohly nechat přespat pod střechou. Po nějaké chvíli jde kamarádka zkusit promluvit se servírkou. Když se vrací, hlásí: „No, byla moc milá, soucítí s námi, dokonce se o nás bojí, prý v noci bude ještě větší zima, než si myslíme. Ale nemůže pro nás nic udělat, protože už tu není majitel.“
Sluníčko zachází a s klesající teplotou nabíhá lehká panika. Přesouváme se do hospody druhé, pivo měníme za grog a bázlivě okoukáváme výčepního. K našemu štěstí je to majitel a od pohledu dobrý chlap. Nechává nás přespat pod střechou, která je ze dvou stran krytá před větrem. Zima sice bude, ale nezmrzneme, uf. 😊
Když si rozkládáme spaní, u pana výčepního se zastavuje parta jeho kamarádů, která jde z procházky. Trochu si spolu popovídají, i nás okouknou a popřejí dobrou noc. My zamáváme, ale do hovoru se už moc nezapojujeme, protože máme plné ruce práce si zajistit co největší možné teplo.
Po studené noci vstáváme brzo a vaříme si čaj a polévku na zahřátí. Kolem běží pán, je to jeden z kamarádů pana výčepního. „Dobré ráno, děvčata, přežily jste? Jdu Vás trochu zkontrolovat. 😊 No já včera vlastně přemýšlel, jestli Vám nenavrhnout nocleh. Kamarádka má odsud kousek penzion, má ho teď prázdný, určitě by vás nechala přespat v teple. Ale pak jsem si říkal, že jste určitě vybavené a chcete spát takhle.“
No, myslím, že nám všem v hlavě proběhlo to samé: „No to snad ne…takhle blízko jsme byly čtyřem zdem a teplu.“ 😀
A tak jsme si od tohoto momentu daly pravidlo, že je třeba se vždy zeptat alespoň pěti lidí než se člověk vzdá 😊
Protože to, co tvoří naše zkušenosti není to, co nám řekne první nebo druhý člověk. Kvalitu našich zkušeností určuje naše víra, která nám dovoluje ptát se dál a dál, protože věříme, že to dopadne dobře. A když už je to dobré, možná se můžeme zeptat ještě jednou, protože ono to může být i víc než dobré 😊
Markéta Viehmannová
