Často se stává, že člověk, který má svoji firmu, má obavy vyřešit nějakou situaci ze strachu, co bude. Třeba poslat z firmy člověka, který narušuje kolektiv a zároveň je odborník. Co se stane, když ho pošlu pryč? Jak najdu nového? Kdo tu práci bude dělat? A už se roztáčí bludný kruh beroucí hodně energie a času.
V létě mě kolegyně vzala na vodu. Poprvé v životě, nikdy jsem na ní nebyla. Nejprve jsem byla nadšená, ale jak se okamžik vyplutí blížil začaly přicházet obavy. Které ani neměly vlastně jméno. Až jsme se jednoho srpnového dne opravdu objevili na břehu Sázavy. Ona půjčila loď a jako zkušený vodák z dětství se mi jala vysvětlovat základy. Za chvíli povídá: „Já si tě musím vyfotit, ty vypadáš dost vyděšeně“😊 Já taky byla. Asi strach z něčeho, co ještě neproběhlo.
Nakonec se odpíchneme od břehu. Po první hodině přijíždíme k jezu. Nevím, co se uprostřed něj stalo, ale my se zasekly a nevypadalo to vůbec dobře. Nicméně den dopadl dobře. My se ani jednou „necvakly“😊
Druhý den kolegyně vypráví na firmě celý příběh: „Normálně tady je fotka, jak vypadala, než jsme nastoupily. To je úzkost v očích, co? 😊 No a za hodinu vjedeme na jez, průšvih, tak rychle mrknu na ni, v jakém je stavu a ona byla v úplném klidu…hmm, až mě to zarazilo.“
Zarazilo a nedivím se jí. Kdo jsem tedy opravdu byla „já“? Naštěstí ta v tom jezu. A snažím se tu druhou vnímat, vnímat, ale nedávat jí volant svého života. Může sedět v lodi, ale nesmí ji řídit. Proto jsem do té lodě taky sedla. Ta druhá by nesedla.
Pošlu pryč z firmy každého, kdo moji loď potápí, i kdybych na palubě na chvíli musela mít obří strach ve formě mého druhého já. Ale pošlu. Kvůli celé lodi, kvůli ostatním námořníkům….
Irena Vrbová
