Search

Alzheimer, stres nebo jen zapomínám žít?

Mám v kanceláři hezký červený presovač. Říkám mu „čekatel“. Já totiž často do něj dám kapsli, stisknu tlačítko zahřívání a než se zahřeje, což trvá pár vteřin, jdu většinou něco udělat. Buď na WC, nebo si nalít vodu, nebo zapnout PC, prostě něco, co je rychlé.

A čekatel je proto, že se k němu někdy prostě nevrátím. On se nahřeje, je připraven mi dát kávu a já už zapomenu, že jsem ji chtěla. Do hodiny většinou přijde myšlenka, že bych si dala kafe a koukám, že jeden pokus už tu dnes byl😊

Ale někdy je to jinak, jako dnes. Úvod stejný, čekatel má kapsli v hrdle, zahřívá se a mezitím si zavolám kolegyni. Potřebuji ji něco rychle říct. Začnu mluvit, ona na mě kouká, poslouchá, pokyvuje hlavou a pomalu se přesunuje k mému kávovaru. Spustí kávu a…. já se zastavím. Nevím, co se stalo, ale najednou vidím, jak mám krásnou kolegyni. Vším, co se stalo během poslední minuty. I hodně cítím, že chci, aby tu byla. Ne pro tu kávu, pro ten okamžik, kdy mě vrátila do života.

 

 

Irena Vrbová

 

Sdílejte

Další příspěvky

Moje první práce

Každý z nás si pamatuje svou první práci. Nervozita před prvním setkáním. Pocit jako kdyby nám v břiše dupalo stádo slonů. Snaha

Vdolky a jejich okraje

Moje babička pekla neskutečné koláče. Byl v nich tvaroh a různá ovoce, jednou meruňky, jindy rybíz, jindy borůvky. A nejlepší byly

Slovo chlapa

Nevím, zda se mi to zdá nebo už slovo a podpis nemá takovou váhu jako dřív? Kam se podělo to

Firma roku

Jako sportovec jsem vždy chtěla vyhrát medaili, nakonec mi jich doma ve skříni leží hodně za běh.  Ale upřímně, všechny,