Běžím…jsem na 16.km a narážím na malé potraviny. V cíli budu za dva km, tak si nakupuji pytlík věcí do ruky. Vylezu ven a co čert nechce, vše mi popadá a najednou slyším v pláči: „Babi, babi“….

A v tom se ozývá druhý hlas: „Ona za chvilinku přijde…hmm…“

Otáčím se, kde se vzala ta něha, která obmotala slova.

 

Sedí tam bezdomovec, je šílené vedro a on tam sedí ve stínu.

Tuhnu. Ne tím, kolik km mám v nohách, ale tím, co vidím, cítím. To dítě jde k němu a přestává plakat. Začíná povídat. Vše mu ukazuje. Trvá to pět minut, ze kterých bych chtěla vidět celovečerní film. Tak silné to bylo…

 

Babička se vrací. Ta situace je tak přirozená, že si ani nevšimne, že se něco dělo. Dokonce dítěti dovoluje, že může pánovi nechat hračku. Pánovi, který se už dlouho asi nemyl.

 

Přibíhám do práce a vykládám tento příběh mé krásné kolegyni, která se po chvíli stává ještě krásnější…protože říká:

„Jak je hezké, když si vstup lidí do života nemusíme vymezovat ani výpisem z rejstříku trestů, ani diplomem z Oxfordu…“

 

Krásný víkend plný krásných lidí 🙂

 

 

Irena Vrbová