Po dlouhé době se dostávám do svého oblíbeného obchůdku s námořním oblečením. Je to řetězec, který je jen v pár přístavech po Evropě. Líbí se mi jedno tričko, prodavačka ho roztáhne a se smutkem v očích mi ukazuje vadu, které tričko má.
Jednoduše v jednom místě má jinou barvu. Pokývá hlavou a odevzdaně ho zase zabaluje.
„Ne, počkejte, rozbalte ho znovu, jste na mě moc rychlá…“
Dívám se na něj. A najednou zjišťuji, že se mi líbí. I s vadou. Nakonec víc než to bez vady. Je zřejmě jedno jediné z celé série tohoto modelu.
„Vezmu si ho,“ zabalte ho.
„No, ale to nejde, tak já vám ho dám aspoň za polovinu.“
Tak to je kauf roku! Já si koupila tričko, které je výjimečné a ještě za super cenu.
Po cestě domů přemýšlím, komu ho ukážu. A kdo mi z těch všech řekne, jak to mohu nosit, když je s vadou a kdo mi řekne, odkud ho mám, že je skvělé. A mrzí mě, že mi dlouhé roky trvalo než jsem se naučila milovat vše ve svém životě, co mělo „vadu.“
Irena Vrbová
