(teda někdy 😊)
Miluji sledovat lidi. Někdy když dlouze někde sedím a jen sleduji lidi a tak zvaně se „bavím“ na jejich, tak se děsím, že pokud existuje karma, tak jak vstanu, zakopnu a bude to pád z velké výšky😊
Nicméně včera se mi na pláži zachtělo „na malou“. A tak vyrážím k místním toaletám, kde jsou rovnou i sprchy. Přijdu k ní a mapuji, kde tedy máme ženy a kde muže. Ať zase nevlezu blbě a uvědomění přijde, až na mě někdo fakt divně kouká.
Na place je uklízečka. Na hlavě šátek, trenky, tričko, v ruce mop. Ze sprchy vychází muž. V ruce ploutve, očividně potápeč. Jak velký potápeč nevím, ploutve máme, na čele brejle taky. Celý mokrý taky. Proč se byl potápět ve sprše, netuším. Nicméně voda z něj stříká i na tu zmopovanou podlahu.
„Hej?!?!“, zařve uklízečka….
Chlapík se rozhlíží…vypadá nechápavě….
„No ano, vy. Jste celej mokrej, nevidíte, co děláte? Popadněte ten mop u dveří a utřete to.“
Tak tento okamžik mi zastavil čůrání, teď fakt nejdu. Tohle musím dokoukat. Je mi pána až líto. Myslím, že poprvé v životě slyší, že má něco udělat na úrovní úklidu.
„Ne, Ireno, nech ty předsudky!“, okřiknu sebe.
Jenže on mi to posléze dokazuje. Fakt mop bere do ruky, ale ploutve v druhé si nechává a mopuje jednou rukou. Mop se smýká, vůbec pořádně nemopuje. No krása.
Nicméně karma nenechává dlouho na sebe čekat:
„A vy co? Kam jdete?“, uklízečka už je u mě😊
Zalapám po dechu a rukou ukazuji na ženské toalety.
„Chcete doprovodit nebo?“, mrkne na mě. Tak teď nevím, zda větší tydýt jsem já nebo potápeč.
Irena Vrbová