Jednou mi spolužačka ze školy řekla, že mě vždy obdivovala za mou houževnatost. Že se umím zapřít a s vypjetím všech sil dokončit, co má být uděláno. Trochu mě to překvapilo, ale když jsem si promítla všechny probdělé noci, svou urputnost a výkony v té největší únavě, měla vlastně pravdu a já na to byla i hrdá.

Dá se říct, že to je jedna z mých signifikantních schopností „umět se zlomit v pase“, když mi o něco jde. Z druhé strany se dá říct, že to je možná můj jediný osvědčený způsob, jak zvládám věci. Na pár týdnů se vybičovat a pak se chvíli protivážně věnovat sobě a nabrat energii…. a tak dokola. A nedá se říct, že by mi to fungovalo špatně, protože do 1-2 měsíců bylo vždy hotovo…až do loňského roku.

Hodila jsem si do života trochu dlouhodobější „projekt“. Uběhl první měsíc a já tvrdě dřela, druhý měsíc a pořád nebylo hotovo, třetí měsíc a objevily se nové věci k řešení, čtvrtý měsíc a další jobovky, co vyžadovaly mou plnou energii. A i když už jsem začala cítit, že to takto nejde dál a že potřebuji svoji protiváhu a slibovala jsem si hory doly, objevovaly se další a další „průšvihy“, které mě vždy nutily znovu se „zlomit v pase“, neviděla jsem jinou možnost.

A když už jsem z toho ohnutí ryla trochu bradičkou v zemi, zvolnila jsem a jak už to tak bývá, tělo využilo příležitost a přihlásilo se o reparace. Přišla třítýdenní nemoc a po chvilce další…pásový opar.

Telefonuji si s kamarádkou a povídám jí o tom všem a o tom, že bych měla přehodnotit, že celý život si buduji tuhle skvělou dovednost „zlomit se v pase“, protože z dlouhodobého hlediska je to jaksi krávovina…

A ona najednou říká: „Tys říkala, že ten opar máš dole na zádech? To je docela vtipný ne?“

Nevěřím vlastním uším: „Co je na tom vtipného, prosím Tě?“

„No, že ho máš v pase, přece…a ještě se to jmenuje pásový opar…“odpovídá s úsměvem 😊

A já jsem pobavená s ní, protože mi přijde až absurdní, jak musí být člověk asi natvrdlý, když musí dostat až takto doslovný signál, aby něco pochopil 😊

Markéta Viehmannová