Byli jsme čtyři, čtyři mušketýři! No, dobrá, nebylo to tak dramatické, byli jsme čtyři úplně normální kamarádi, co se potkali na vysoké a začali spolu bydlet. Jeden byt, tři holky, jeden kluk a měli jsme se rádi. Ale jak už to tak bývá, co se rádo mívá, občas se škádlívá.
A v tomhle případě to vypadalo tak, že ten kluk mě v jednom kuse kritizoval, za to, jak vypadám, za to, jak se oblékám a za spoustu dalšího. Asi mě musel mít ale opravdu extrémně rád.
A já? Já ještě nevěděla, že bych si to mohla nenechat říkat, i to se lidem stává. Ale jak šel čas, tak nějak přirozeně, lidé, co nevěděli, že si nemohou dovolit vůči mně vše, si to dovolovat přestali. Z prostého důvodu, viděli jsme se méně a méně a byli jsme si dál a dál.
A tak zatímco jedna z mušketýrek se s tím naším čtvrtým celou dobu vídala velmi často, my jsme si k sobě našli cestu po pár letech na pár setkání v roce. A bylo to celé jiné. Vážil si mého času, chválil mě, ptal se a poslouchal. „Jaká to změna, máme vztah lepší než kdy předtím, asi se stal milejším, pokornějším…“, myslela jsem si, než jsem se setkala s naší kamarádkou.
„Víš, vídáme se často, celé ty roky, myslím, že jsem jedna z jeho nejbližších a nejstabilnějších kamarádek, ale je to čím dál horší. Tak, jak se k Tobě choval kdysi, se teď chová ke mně. Už není setkání, kdy by na mě nebyl nepříjemný…“
A tak mi došlo, že to je celé jinak. Že kdo je blízko, je pro mnoho lidí vždy nejvíce na ráně. A to je smutné, protože myslím, že liška tenkrát říkala: „Cos k sobě připoutal, za to jsi zodpovědný.“ a ne: „Cos k sobě připoutal, na to si můžeš otvírat ústa.“
A proto nám všem přeji do nového roku ať máme v mysli a srdci to, že jsme zodpovědní za naše nejbližší. Ne ve smyslu, že se o sebe neumí postarat, ale zodpovědní za to, že nejsme příčinou toho, proč se přestávají v naší přítomnosti smát.
Markéta Viehmannová
