Všimli jste si někdy, že čím menší pes, tím více štěká? Tím více dělá před ostatními ramena a pouští hrůzu – minimálně tedy za plotem? Všimli jste si taky, že většině lidí to přijde vtipné případně trochu otravné, protože je jim celkem jasné, že si ten pes tím dohání a léčí svou „malost“?

A jak to pak vnímáme, když na někoho „štěká“ člověk? Když někdo „sejme“ vaši dobrou náladu nebo nápad uštěpačnou poznámkou… když někdo dělá ramena a vytahuje se nad vámi… když někdo argumentuje proti vašemu názoru a dává najevo, že jste hloupý… když se někdo směje vašemu vkusu…když na vás někdo křičí, protože jste udělal chybu…anebo vám prostě říká, že byste se měli změnit Vy a vše by pak fungovalo normálně?

No, vtipné nám to úplně nepřipadá, občas o sobě začneme pochybovat, občas se roztřeseme, občas nás jímá touha to tomu člověku oplatit a také mu ublížit… a kolečko se může obrátit.

Někoho sejmeme, někomu argumentujeme, někomu se trochu vysmějeme, na někoho „štěknem“, od někoho vyžadujeme, aby se změnil, protože pak by fungovalo vše normálně…

Kde jen je ta jasnost v tom, že za tím vším se schovává nějaký pocit malosti? Že právě tam, je třeba hledat řešení? Tedy každý za sebe hlavně sám u sebe?

Přestat řešit druhé je první krok k tomu najít sebe. Takže, když by se mi chtělo „vyštěknout“, když mám chuť dát někomu co proto. V čem se cítím malá? Co se snažím přehlušit a dohnat? Co mi to má říct o mě? Místo ven, kouknout se dovnitř a poznat svou nejistotu, svou zranitelnost. Protože zranitelnost každého z nás je branou k lidství a najít lidskost v sobě je tou největší silou a lékem na svou vlastní „malost“.

 

 

Markéta Viehmannová