Chodím už 27 let na běžky na orlický hřeben, každý víkend. Po sedmé ráno už vybíhám, pak proběhne východ slunce a já v mrazu běžím procesem té nejkrásnější terapie na světě, té, která přichází z přírody.
Úplně nahoře je srub a tam vaří čaj za pár korun.
Včera bylo minus 10. Vlítnu do srubu: „Dva čaje a do jednoho mi dnes šoupněte rumíka“
„Hned to bude mladá paní…“
Hrkne ve mně. Ten hlas znám. Ta energie… Vrazím hlavu do okýnka a tam stojí Edita. Servírka z hotelu Praha v Deštném a poté z Kozího chlívku. Před 16lety jsem tam chodila na polívku, nebo spíš na ni. Uměla rozzářit celou hospodu. Dokázala promluvit s každým, každého si všimla, vždy byla srdečná, i když se srazila s volem. Chodila jsem se na ni dívat, dělalo mi to dobře.
„Kde jste tady vzala?!?!? Já vás znám, ale vy mě ne!! Je to 16 let“
„Ježiši, vy máte pamatováka!“, odpovídá překvapeně Edita.
„Nemám, vy jste jedinečná…a vyprávím a vyprávím, co vše si ze sledování z tehdy pamatuji…“
Edita se vůbec nezměnila, jen vypadá starší. Stejně jako já. Oslovení mladá paní mi pohladilo ego😊 Jenže do dvěří právě vstupuje 80letý pán.
„Co vám nabídnu mladý pane?“, hrk v mém egu. Ona to říká každému ☹
Asi proto, že ona zůstala mladá. Mladá…krásná…srdečná…. Vidí na druhých to, co nosí v sobě. Dnes nerozzářila hospodu, ale celý hřeben.
Edito, děkuji! Už musím běžet nebo zmrznu, tak zase za týden 😊
Irena Vrbová
