Když si čtu divoké hádky mužů a žen na internetu, divím se, jak je možné, že tyhle dva typy bytostí spolu mohou nějak koexistovat. Bere mi to víru v lásku.

Když si čtu zprávy, táhne mě to do zoufalých myšlenek o tom, zda alespoň v některých lidech zbyla špetka laskavosti a lidskosti. Bere mi to víru v dobro.

V posledním roce si nepřipadám hezká, pořád mi na mě něco vadí. Bere mi to sebejistotu a lehkost.

 

S tím posledním se svěřuji kamarádce, která mě zná roky.

„Tyjo, to je divný, mě připadáš pořád stejná, nic se na tobě nezměnilo… Jak dlouho se Ti to takhle zdá?“

„Já nevím, asi poslední rok, přibližně co jsem se přestěhovala…“

„Aha, ty sis kupovala tu novou skříň s velkým zrcadlem viď? Nekoukáš do něj náhodou moc?“

„No, ty kráso, ona má pravdu! Při každém průchodu čumím do toho blbýho zrcadla, který jsem si tak přála, protože jsem ho nikdy neměla, a vždy se zastavím u něčeho, co se mi na mě nelíbí…“ A asi by teď měla od ní následovat přednáška o tom, jak se mám mít buď ráda nebo pokud se mi něco nelíbí, tak s tím mám něco udělat…, ale to by nesměla být ona. A tak jen pragmaticky prohlásí:

„Tak ho zakryj ne? Očividně v něm vidíš věci horší než jsou a cítíš se kvůli tomu úplně zbytečně špatně…“

 

V jednoduchosti je zkrátka krása 😊 A já trochu dumám nad tím, jak můj pohled na svět deformují zrcadla, která si volím…

A tak příště poslouchám mámu, která se vrací z výletu a nadšeně mi vypráví: „Představ si, my jsme potkali tolik milých lidí! Opravdu každý, na koho jsme se obrátili byl k nám tak laskavý!“ A to mi vrací víru v dobro.

A koukám se na kamaráda, jak šibalsky mrká na svou manželku a při koncertě ji drží za ruku… a vrací mi to víru v lásku.

A zakrývám zrcadlo… a světe div se, vrací mi to zpět mou lehkost, ve které tkví moje krása.

 

 

Markéta Viehmannová