Jsou 4 hodiny ráno a já vstávám. Před půlnocí mi přišla sms od kamarádky, kde byla prosba, zda bych ji nepodpořila v soutěži žena roku či podnikatelka roku a nedala ji svůj hlas skrze přiložený odkaz. Rozkliknu ho a vidím deset finalistek. Jedu prstem dolů, čtu velice zběžně a najednou „bum“. Jedna zastavila můj prst. Jenže to není moje kamarádka, je to jiná žena a zaujala mě. Tím, co dělá.
A už vidím, jak mi běží hlavou myšlenka: „Hmm, co teď? Komu dám hlas?“
Dojedu na konec a tam najednou info, že hlasování bylo v noci ukončeno. Kámen mi ze srdce nespadl, protože já chtěla vědět, komu bych hlas dala. Dala bych ho té ženě, co mě zaujala. A dokonce bych i měla odvahu to říct své kamarádce, zda bych ji ztratila či ne, netuším. Ještě jsem s ní v takové situaci nebyla.
O nic nejde, je to soutěž. Kdyby nebyla, neumřeme. Ale co kdybych byla v situaci, kde o život téměř jde? Není to kamarádka a je to mé dítě. Je to situace, kde jde o daleko víc.
Často mě tato myšlenka napadá. Jak moc si vážím lidí, kteří v těchto situacích, pokud se jim za život stane, že se do nich dostanou, dovedou nevybočit ze svých morálních hodnot.
Irena Vrbová
