Je to už pár let, co přede mnou sedí muž a povídá o své mamince: „Máme moc krásný vztah. Takové souznění.“ Uplynou dva roky a já navštěvuji jeho maminku, hodnou ženskou. Po chvíli se rozpláče: „Už nevím, jak dál, skoro se se mnou nebaví. Když ano, sráží mě. Nevím, proč, kdy, jak se to změnilo.“
Proč?
Maminka je maminka, pořád stejná. Jen my v sobě přepínáme sebe a své druhé já (rány z dětství). V tomto případě nedostatečné sebevědomí, které začalo s maminkou komunikovat. Jak dlouho to bude trvat? Nevím, možná tak dlouho, až ji zničí a tím svému druhému já dokáže, že opravdu něco v životě dokázal.
Život není peříčko a nikdy nebude. Neznám rodiče, kteří schválně naseli dětem do životů omezení ve formě bloků v podvědomí. A tak mám pro sebe jednu zásadu, nechci, aby mé chování k rodičům někdy bylo zatíženo tím, co si mám vyřešit v životě já. A mám ji od chvíle, co jsem opustila rodný dům. Do té chvilky za mě byli zodpovědní oni, vše, co se dělo dál, už je moje.
Irena Vrbová
