Vídáme se jednou týdně, na hodinu. A za tu dobu společných chvil už mezi námi vznikl prostor, který je jako bytí v příjemném obýváku.
Celý rok jsem prožívala jakoby transformaci sebe sama. Do života mi přicházely tak velké věci a změny, že moje nitro je chvílemi nebylo schopno zpracovat a má cesta životem se stávala sem tam klikatou a často proletěla bouře emocí. Ty hodiny s ní mě vždy dostaly do klidu a za to jsem jí byla vděčná.
Rok plynul a s jeho koncem se mi udělalo líp, poslední bouře se zklidnila a já začala vidět skrze ustupující mraky, co vše se dělo a jak významné to pro můj celý život bylo.
A zase přišel den, kdy jedu do „našeho obýváku.“
Najednou se rozpovídá a povídá a povídá a já cítím, že řeší něco, co je pro ni důležité a zároveň je to složité. Vnímám ji a nakonec začnu mluvit. Až po cestě domů mi dochází: „Hmm, vlastně je v podobné situaci jako já v létě. Proč jsem sama sobě neřekla to, co teď jí? Kde je moje Irena?“
Zastavuji auto, protože pozornost na řízení se mi až moc snížila… Jak je jednoduché radit druhému, jak je jednoduché ho vyhodnotit, ať pozitivně či negativně, když jsme v jiné kůži než on.
Byť by člověk prožil stejnou situaci, nikdy nebudeme mít stejnou kůži…
Irena Vrbová
