Mám údržbový měsíc. Už jsem byla na gynekologii, u zubaře, a právě sedím v čekárně u obvoďáka. Čekám na preventivní prohlídku po dvou letech. Čekárna je maličká, vše je slyšet. Někdo zvoní a za chvíli se daný příchozí objevuje ve dveřích.
Doma mě učili, že mám zdravit, tak se otočím a říkám: „Dobrý den!“
„Čau“, zvolá paní ve věku kolem pětašedesáti.
„Hmm, tady je něco jinak,“ říkám si v duchu. Zvedám hlavu, paní dosedá naproti mně.
Baví mě lidé, mám je ráda. Každý jsme jiný a čím víc je někdo jiný než já, je to taková malá výzva najít společnou řeč.
„Co seš, kluk nebo holka?“ zvolá na mě.
„Ha, tak tohle bude velká výzva“, říkám si pro sebe. A hlavou mi probíhá, zda to dám. Dám, nesundávej trenky, brod je daleko, pojďme
„Holka.“
„Romka, co?“
Ha, to bude ještě větší výzva. Trenky nepadejteeee!
Dávám roušku plaše stranou svůj obličej…. „Ne, Romka, ne, koukněte.“
„Jééééé, ty vypadáš jako Bende!!!“ a s nadšením se naklání ke mně.
Najednou se rozletí dveře a sestra mě zachraňuje. Paní jde dovnitř. Uff, mám chvíli na přípravu druhého kola. Po pěti minutách je paní venku. Dostala druhou dávku kovid vakcíny.
„Tak, co? Ani to nebolelo, co?“ snažím se navázat.
„Čoveče, to ti to s tebou tak škubne. Tak čágo!“ přijde ke mně a rukou mi udělá vrabčáka ve vlasech jako by řekla – stejně tě mám ráda.
Odchází…
Zůstávám štronzo a najednou zavolám: „Hej ty, počkej…dávej na sebe pozor, jo?“
Ticho. Po chvíli slyším slabé kroky. Paní se vrací, tentokrát nějak tiše. „Děkuju, to mi nikdo nikdy neřeknul…“ A zmizne.
„Tak, paní Vrbová, jdeme natočit to EKG“, zvolá sestra a já si připadám jako na křižovatce dějin. Dějin prostoty a lásky. Proč ty nejsilnější okamžiky bývají častěji s prostými lidmi. V ordinaci se dozvídám, že paní neumí ani číst, ani psát.
Irena Vrbová
