Když jsem se rozhodla naučit se španělsky, věděla jsem, že nechci online kurz ani žádnou „masovou“ jazykovou školu. Můj instinkt mě navedl na velmi jednoduché stránky, které by jen těžko splňovaly kritéria moderního marketingu.

A bylo to tady, první hodina, v lavicích nás sedělo 5 a do místnosti vletěla energická důchodkyně María a její kubánský manžel Pedro. Pedro nám rozdal bonbony a výuky se chopila María. Byl to „fičák“, její tempo bylo závratné a často to vypadalo, že vůbec nevnímá, že nestíháme nebo že jsme nestihli říct to, co po nás chtěla. Jela prostě dál.

Cestou na autobus vyjadřovaly spolužačky jisté pochyby, jestli si vybraly dobře, mě to z nějakého důvodu přišlo zajímavé a motivovalo mě to se doma hodně učit. Na druhé hodině se to trochu objasnilo, naše nová učitelka už neslyší dobře. Ověřila jsem si to při několika příležitostech, kdy jsem se ozvala. Když jsem něco potřebovala, zvednutím ruky jsem získala pozornost a pak mluvila nahlas. Fungovalo to perfektně, spolužačkám jsem občas vypomohla také, když jsem viděla, že je na ně María moc rychlá a oni se „fintu“ ještě nenaučily. Cestou na autobus jsem je ještě „proškolila“ v objevené funkční metodě a nadšeně prohlásila, že to půjde, jen si musíme říct.

V dalších hodinách jsem byla překvapená, že jsme se s Maríou začaly domlouvat jen dvě, ostatní mlčeli, jedna dokonce přestala mluvit během hodin úplně, jen vždy pokynula, že má jít další. Tiše se usmívala, pokud promluvila, tak jen česky, potichu a mile, že by si člověk řekl, že se prostě rozhodla, že bude jen poslouchat a to jí stačí ke štěstí. Při cestě z hodiny si najednou vzala slovo a mluvila a mluvila, stěžovala si na to, jak je hodina vedená, že se neorientuje, že je to rychlé, pomalu přidávala na hlase, najednou z ní ta plaše vypadající paní úplně vyprchala, vše zakončila velmi hlasitým a opovržlivým: „Bába jedna nedoslýchavá!“

Trhlo ve mně. Svoje učitele už jsem si stihla oblíbit a zároveň mi to přišlo velmi neurvalé a nefér od člověka, který ani jednou neřekl, že by potřeboval něco jinak, místo toho mlčel a utvrzoval se v tom, že ten druhý člověk je špatný.

Na další hodinu už nepřišla a já byla ráda. Zbyly jsme dvě a já musím říct, že mě můj instinkt vedl správně.  Oba manželé jsou úžasní, často se nás teď ptají, co a jak potřebujeme, přizpůsobují nám lekce na míru a dávají nám toho mnohem, mnohem víc, než bych si uměla představit. Stačila jen trocha úcty a umět si říct.

 

 

Markéta Viehmannová