Jako malý jsem se doma bál, když rodiče nebyli doma. Bylo to každé ráno, krom víkendů. Maminka i tatínek chodili do práce na šestou a babička přicházela na sedmou. Ta hodina byla pro mě vždy velmi dlouhá, bál jsem stínů pouličních lamp a tak jsem si sedával do okna. Na zastávce naproti našemu vchodu stával muž. Byl už starý, lehce shrbený a v ruce držel síťovku. Čekal, pak nastoupil do autobusu a odjel. Za chvíli zarachotily babiččiny klíče v zámku. Po třech letech muž zmizel. A s ním zmizely i stíny lamp. Už jsem byl „velký“.

Došlo mi, že ten muž mi tvořil jistotu. Životní jistotu proti mému strachu. Tvořil ji… jistoty nejsou, já si ji vytvořil skrze něho.

A pak běžel život. Můj. A byl velký, plný smíchu, i plný hlubokých údolí, kde se roní slzy.  Jistot jsem si během života vytvořil mnoho a pak jsem odjel do Himalájí. Jezdil jsem tam často, byl jsem horolezec. Vylezl jsem tři osmitisícovky, ale na žádné jsem nenašel štěstí a lásku. Tu jsem našel dole, při jednom odjezdu. Autobus odjížděl v sedm ráno a já si stihl dát v bufetu na zastávce čaj s mlékem. Otevřely se dveře a vešla žena. Byť jsem seděl zády, něco mi vnuklo pohyb otočení se. Naše pohledy se střetly…pak chvíli nic…pak se střetly znovu…pak si objednala kávu do ruky…pak zase a když odcházela, usmála se a pokynula rukou.

Co teď? Autobus jede za dvě minuty, je už tady. Já nechci nastoupit. Nastoupil jsem, protože jsem měl nastoupit. Je to 33 let a já na ni denně vzpomínám, možná ji ve svém nitru miluji.

A teď tu sedím, v domově důchodců, u okna a koukám se ven. Žádný muž venku nestojí, jen stromy a z nich padá podzimní listí. Jistoty tu mám, denně dostanu namazaný chléb k snídani, denně mě někdo osprchuje, mám oběd a večeři. Jsou to jistoty a když někdo z personálu na jistotu zapomene, mně to nevadí. Já vlastně ty jistoty už k životu tolik nepotřebuji. Je mi 83.

A pak je tu ONA. Když sedím u okna a ona jde kolem vždy se podívá a často i usměje, když se naše pohledy setkají. Je celá v bílém. A ten pohled mi vrací ji. Dává mi lásku a něhu.

Denně ji vidím. Že by se stala mojí jistotou v lásce? Ne, to ne…to není možné, že bych jedním životem došel až tak daleko…

 

 

Irena Vrbová