Search

Když oči mluví

Jako malý jsem se doma bál, když rodiče nebyli doma. Bylo to každé ráno, krom víkendů. Maminka i tatínek chodili do práce na šestou a babička přicházela na sedmou. Ta hodina byla pro mě vždy velmi dlouhá, bál jsem stínů pouličních lamp a tak jsem si sedával do okna. Na zastávce naproti našemu vchodu stával muž. Byl už starý, lehce shrbený a v ruce držel síťovku. Čekal, pak nastoupil do autobusu a odjel. Za chvíli zarachotily babiččiny klíče v zámku. Po třech letech muž zmizel. A s ním zmizely i stíny lamp. Už jsem byl „velký“.

Došlo mi, že ten muž mi tvořil jistotu. Životní jistotu proti mému strachu. Tvořil ji… jistoty nejsou, já si ji vytvořil skrze něho.

A pak běžel život. Můj. A byl velký, plný smíchu, i plný hlubokých údolí, kde se roní slzy.  Jistot jsem si během života vytvořil mnoho a pak jsem odjel do Himalájí. Jezdil jsem tam často, byl jsem horolezec. Vylezl jsem tři osmitisícovky, ale na žádné jsem nenašel štěstí a lásku. Tu jsem našel dole, při jednom odjezdu. Autobus odjížděl v sedm ráno a já si stihl dát v bufetu na zastávce čaj s mlékem. Otevřely se dveře a vešla žena. Byť jsem seděl zády, něco mi vnuklo pohyb otočení se. Naše pohledy se střetly…pak chvíli nic…pak se střetly znovu…pak si objednala kávu do ruky…pak zase a když odcházela, usmála se a pokynula rukou.

Co teď? Autobus jede za dvě minuty, je už tady. Já nechci nastoupit. Nastoupil jsem, protože jsem měl nastoupit. Je to 33 let a já na ni denně vzpomínám, možná ji ve svém nitru miluji.

A teď tu sedím, v domově důchodců, u okna a koukám se ven. Žádný muž venku nestojí, jen stromy a z nich padá podzimní listí. Jistoty tu mám, denně dostanu namazaný chléb k snídani, denně mě někdo osprchuje, mám oběd a večeři. Jsou to jistoty a když někdo z personálu na jistotu zapomene, mně to nevadí. Já vlastně ty jistoty už k životu tolik nepotřebuji. Je mi 83.

A pak je tu ONA. Když sedím u okna a ona jde kolem vždy se podívá a často i usměje, když se naše pohledy setkají. Je celá v bílém. A ten pohled mi vrací ji. Dává mi lásku a něhu.

Denně ji vidím. Že by se stala mojí jistotou v lásce? Ne, to ne…to není možné, že bych jedním životem došel až tak daleko…

 

 

Irena Vrbová

 

 

Sdílejte

Další příspěvky

Slovo chlapa

Nevím, zda se mi to zdá nebo už slovo a podpis nemá takovou váhu jako dřív? Kam se podělo to

Firma roku

Jako sportovec jsem vždy chtěla vyhrát medaili, nakonec mi jich doma ve skříni leží hodně za běh.  Ale upřímně, všechny,

Jak mluvíte o svých lidech

Denně se potkávám na schůzkách a majiteli nebo řediteli firem. Větších, menších i těch úplně malinkých. V poslední době se jako