Asi každá máma je starostlivá. Ale ta moje je starostlivá natolik, že nás chtěla vždy za každou cenu ochránit. Ochránit před nebezpečím, až postupně mi docházelo, že i před životem, což asi tak úplně nezamýšlela. Jiné děti běhaly na ulici, lezly po stromech, dělaly vylomeniny, prostě prozkoumávaly svoje možnosti i svět, my nic z toho nemohli. Protože vše z toho bylo nebezpečné. Máma přes nás „hodila ochrannou deku“. Ta nás sice chránila, ale časem tak ztěžkla, že začala dusit. Vzala nám kus radosti, spontánnosti, kus odvahy. Vzdala jsem se nevědomky kusu sebe a svojí svobody, i když jsem si to v tu dobu neuvědomovala.

Byla jsem dítě a tenkrát jsem to možná ani vyřešit nemohla.  Teď jsem dospělá a rozhoduji se po svém. Jenže někde v běhu času jsem si na tu deku možná nějak zvykla a jsou situace, kdy pod ni i teď lezu a navíc dobrovolně. V momentech, kdy odpovědnost za sebe předávám, byť jen na chvíli, do cizích rukou. V momentech, kdy se neozvu, že mi něco vadí. Když se znovu vzdávám svojí svobody ve prospěch druhého. A pak vylezu a koukám, že jsem totálně vyčerpaná a divím se, co se to stalo. Prostě je lepší vylézt ven, nechat se strhnout životem a třeba i riskovat drobná zranění.

 

 

Šárka Sonnková