Po nějaké době jsem se přihlásila do dlouhodobějšího kurzu a začala se zase učit. Vybrala jsem si téma žážitkové pedagogiky, které rozumím jako „koza petrželi“, ale mám stejně tak velkou chuť se tomu podívat „na kořínek“.
V duchu „vím, že nic nevím“ a „mám pocit, že je to čím dál horší“ proběhlo několik měsíců až k naší závěrečné „maturitě“ – sami jsme chystali program na celý víkend.
Makali jsme na tom ve skupině intenzivně asi dva týdny, nicméně hromadu věcí jsme dolaďovali až den předem. Mezi nimi byla i reflexe – sada otázek, která by měla vést k cíli, který jsme si se skupinou stanovili.
Cíle jsme neměli malé a tak i naše reflexe se chlubila celou řadou po sobě jdoucích otázek, ve které jsme vkládali s kolegou naději. Spokojeně jsme se vydali do domovů se trochu prospat, než to vše propukne.
Nad ránem, ještě v polospánku mi najednou kroužilo hlavou (spíš jako pocit než hmatatelná věta): „Je to moc dlouhééééé, ten začátek se může vynechat, k ničemu zajímavému to nevedéééé.“ Pak vstávačka, zuby a nestíhání, takže běhání sem a tam, příprava prostoru, rekvizit…. a z rána nezbyl ani ten pocit.
Vše jsme dokončili a z námi vedené reflexe mi zbylo takové „neuspokojivo“. Jako by formálně proběhlo co má, ale kolečka do sebe prostě nezapadla.
A v tu chvíli si vzala slovo naše supervizorka: „Reflexe byla hezky vystavěná, otázky dávaly smysl a vedly k cíli, jediné, co jste mohli změnit byl začátek, 2 otázky tam vůbec nemusely být, k ničemu vyloženě zajímavému Vás to nevedlo.“
Kouknu na kolegu a než se stihnu nadechnout on najednou vychrlí: „Já jsem ráno měl takový pocit, že to máme dát pryč, ale pak jsme začali rovnou chystat a bylo to fuč!“
No, vypadá to, že oba máme nějakou práci na tom, abychom začali poslouchat naší intuici. Rychle přijde, rychle odejde, ale většinou se nemýlí. Teď nám jí připomněla supervizorka a já si říkám, že pokud nemám takovou supervizi i v normálním životě, měla bych začít pečlivěji poslouchat sebe sama.
Markéta Viehmannová
