Hrála jsem jednou takovou hru – partii se smrtí. Nesla jsem si do ní seznam věcí, které bych chtěla v životě ještě zažít. Smrt nás přivítala, krátce s námi promluvila a pak zahrála svůj první tah a po tom našem nás poslala splnit si jedno přání. Podívala jsem se na svůj seznam, v hlavě mi zněla její slova: „Se smrtí se nevyhrává…“, očima jsem vybrala to pro mě nejdůležitější a běžela jsem.
Po návratu se v místnosti rozduněla slova: „Petře, tvoje partie skončila.“ Člověk, který mě ještě před chvílí držel za ruku, když mi bylo těžko, odcházel pryč. V šoku jsem se znovu podívala na svůj seznam a začala psát nový…
Místo paraglidingu, práce se dřevem, cesty do Jižní Ameriky, stavby domu atd. se začalo objevovat:
- mít odvahu bojovat proti špatným věcem
- radost mít a dávat
- mít vášeň a vítr ve vlasech
- vybudovat domov
- …
A za každé další kolo jsem byla vděčná a každé další kolo jsem prosila ještě o jednu věc. Až přišlo kolo, kdy jsem si řekla, že teď už mám pro život vše důležité a prostoupil mě klid. V tu chvíli mi smrt oznámila, že moje partie končí.
Poděkovala jsem a napsala svůj epitaf:
Nehledala jsem zážitky, ale stav těla, mysli a hlavně duše.
Proto, když přišla smrt, byla jsem připravená.
Nad smrtí se nevyhrává, jde jen o to, co se sebou uhrajeme.
Markéta Viehmannová
