Za pár dnů se blížily státnice a s nimi mírně rostoucí tlak z toho, že mě brzo čeká hledání první „opravdové práce“ a nejen letní brigáda. U nás doma se nikdy moc neřešilo to, co nás baví nebo nebaví. Nejdůležitější byl pragmatický přístup.
„Hlavně, aby Ti to zaplatilo složenky“. říkávala moje máma. A tak jsem ani moc nepřemýšlela, když mi zavolala kamarádka, že ve firmě, kde pracuje hledají někoho na pozici junior account managera.
„A co ta práce vlastně obnáší?“ Zajímala jsem se.
„Vlastně pořádně nevím. Budeš mít na starosti nějaké zákazníky. Přijď na pohovor a on Ti to šéf všechno vysvětlí“ byla její odpověď.
A za týden jsem nastupovala. Postupem času jsem měla na starosti i dost prestižní zákazníky, dostala firemní auto, na tu dobu velmi pěkný plat, který ještě dál rostl. Ale jako by mě zevnitř něco rozleptávalo. I když jsem tenkrát ani nevěděla co. Nakonec jsem sebrala odvahu a rozhodla se odejít. Hypotéka na krku a v hlavě o nic menší jasno, kterým směrem se při hledání další práce poohlédnout.
Přišlo pár karambolů a taky důležitý rozhovor s kamarádem, který rozjížděl horský hotel, kam měl extrémní problém najít lidi. Ta pozice byla taková „holka pro všechno“. Ale způsob, jakým mluvil o tom, oč usiluje, mě v pracovní rovině chytl za srdce. Spolu s tím, jakou dával práci každého v týmu hodnotu. A v tom byl ten ohromný rozdíl. A dnes? Hodně času strávím na telefonu při domlouvání schůzek. Je to práce, u které spoustu lidí řekne: „Tohle bych nikdy v životě nemohl dělat.“ A možná mají pravdu. A ano, jsou chvíle, kdy se nedaří a člověk ryje hodně hluboko pusou v zemi. Ale ten pocit, kdy majitel úspěšné firmy řekne: „Váš telefonát a práce vaší firmy mi změnila život“ dává člověku ohromný pocit z vlastní práce a ovlivňuje i jeho sebehodnotu. Tam, kde šéf umí svým lidem dát smysl jejich práce tak, že je chytne za srdce mají ty nejlepší lidi. A že to nejde u každé pozice? Copak zedník nebo uklízečka se nedokáží zamilovat? 😊
Šárka Sonnková
