Nebydlím daleko od Neratova v Orlických horách. Miluju je a žiji v nich už 23 let. Vlastně déle než v mém rodném městě, Olomouci. A navíc žiji 31 let v Praze. Tak si někdy říkám – kde mám domov…

 

Nad Neratovem, kousek do hor je statek, teď už opuštěný. Jsou brzká rána, kdy k němu dojedu a sedím, koukám do kraje. Pode mnou je celý Neratov, celé údolí Divoké Orlice.

Sedávám tam sama, to mi nevadí. Samota mi nevadila nikdy. Vadí mi osamocenost. A ta se někdy děje, někdy ne. Někdy prostě má duše přijde a někdy mě nechá ve štychu v osamocenosti

 

Někdy jsem špatně vyspalá a jí se nechce do mé trpčí nálady.

Někdy jsem zamilovaná až moc do druhého a jí se nechce do toho citového tobogánu.

Někdy toho mám hodně v práci a jí se nechce načítat tolik nedodělané práce, která zůstala v Praze.

 

A tak různě…

 

Ale někdy cítí, že může přijít. A sedne si vedle mě či do mě a kouká do toho neskutečného kraje plného barev. Plného barev i v zimě, i na podzim…na jaře, v létě.

A pak se mi nechce odejít, protože najednou jsem doma. A z tohoto domova se odchází těžko, tam je mi nejlíp

 

A má to i jednu výhodu, nejsou tam okna, takže i na jaře mohu jen sedět a koukat a nemejt okna

 

 

Irena Vrbová