Včera jsme s kolegyní byly u klienta. Nastavujeme tam celou výrobu, nákup a obchod. Nejde jen o tvrdé nastavení systému, ale i o lidi, kteří v něm fungují.
A došlo na situaci, kdy vše nastavené je, lidé dělají vše, jak mají. Dokonce se snaží o své „max“.
Jenž to v určitých chvílích obchodu a nákupu je málo.
„Umíte zázrak? Umíte jako šéf udělat to, že druhý člověk v sobě objeví něco, co netuší, že v něm je?“, ptám se.
„Ne, a to jde?“
„No tak, koukáte na sportovní přenosy, ne? Tam se to děje často, ne? Někdy je to víc o tom sportovci, ale pořád je to i dost o jeho trenérovi, ne?“
Tento můj klient je mega zvídavý a to mě na něm baví.
Tak jdu do toho a snažím se mu asi 15 minut vysvětlit, jak se vkládá záměr do druhých.
Začnu veverkou:
„Víte, co udělá veverka, když jí vystřelíte za zadečkem? Začne utíkat.“
To pochopil, jenže tento příklad je moc pudový, chci najít lepší, prostě víc ze života lidí.
A najednou se chopí slova moje kolegyně:
Znáte tu pasáž z filmu s Libuškou Šafránkovou, kdy si sedla na židli a chlapíkovi, který jí tvrdí, že opravit pračku fakt nedokáže povídá:
„Neříkejte….Vy….Vy že byste to nesved? Tomu nemohu uvěřit …“ a culí se tím jejím krásným šibalským úsměvem plným víry a rajcovní pohody, že on to fakt dá.
A dal😊
Někdy člověk najde svoji víru v sebe skrze víru, kterou do něj vloží druhý. Jen najít ten způsob jak. A není to o slovech, je to o srdci a víře toho, kdo vkládá😊
Prostě Libuška byla a je Libuška…v „jednoduchosti“ emoční inteligence je krása…
Irena Vrbová
